Sociální bubliny nemůžou za všechno

Pojem „sociální bublina“ byl v USA poprvé použitý už v roce 2010, do širšího podvědomí se dostal v posledních letech, zejména ve spojení s hlasováním o Brexitu a potom i s americkými prezidentskými volbami. Nemá cenu se o tomto fenoménu rozepisovat. Ve zkatce lze říct, že výsledkem sociálních bublin je společnost, ve které si už mezi sebou nepovídají lidé s odlišnými názory.

A zatímco sociální bubliny jsou určitě velký problém, nemůžeme na ně svádět všechno. Pořád máme ve svém okolí lidi s odlišnými názory, akorát o nich nevíme. Můžou to být rodiče, prarodiče, kamarádi, kolegové, tedy lidé, ke kterým máme relativně blízko. Přesto o jejich názorech (zejména těch politických) víme velmi málo. Těch důvodů, proč to tak je, může být hned několik.

Někteří to prostě nechtějí řešit, není to pro ně důležité téma a stejně jako s nikým nerozebírají oblíbenou značku bot, nechtějí mluvit ani o politice. Pak je tady ale druhá část obyvatel, která by klidne diskutovala, ale nemá argumenty, které by mohla použí. Jejich oblíbenci (politici) jim je prostě nedodávají.

Jak se teď musí cítit voliči Radka Kotena? Nový šéf bezpečnostního výboru totiž v posledních dnech nedělá nic jiného než že popírá své předvolební výroky. Smazal si podstatnou část svých příspěvků na Facebooku a odmítá odpovídat na dotazy novinářů, aby se k těmto krokům vyjádřil. Necítí se voliči SPD zrazeni? Nejsou zklamaní ti, kteří ho volili kvůli jeho zpikleneckým teoriím (smrtící mikrovlnky, radioaktivní mrak ve Francii)? Jak mají teď před svými známými obhájit jeho volbu? Prakticky nemají jak. Staré argumenty neplatí a nové nemají. Proto se budou podobným debatám v budoucnu výhybat.

Radek Koten je sice ukázkový exemeplář, ale takových jako je on je v SPD celá řada (čti: všichni). Dalším krásným příkladem může být sám předseda hnutí Okamura, který si najednou uvědomil, že nulová daň na pivo není tak špatný nápad. Samozřejmě bez vysvětlení.

Ale aby mě Okamura neoznačil za bruselského špióna placeného Sorosem, tak uvedu i další příklady. Naneštěstí jich máme v České republice požehnaně.

Můžeme pokračovat u Andreje Babiše. Ten se zase neobtěžuje vysvětlovat své četné kauzy, z nichž nejznámější je Čapí hnízdo. Jeho argumentace se vždy stočí k obviňování tradičních politiků, nikdy neřekne, jak to bylo doopravdy. A není to jen Čapí hnízdo, šéf hnutí ANO podobně postupuje při jakémkoliv obviňení, není zvyklý cokoliv vysvětlovat. A jeho podporovatelům tak chybějí argumenty, které by mohly být použity na Babišovu obranu. Proto se lidé k Babišovi nehlásí, proto tolik z nás má pocit, že ve svém okolí žádného sympatizanta ANO nemá. Má, ale z výše zmíněných důvodů to ti lidé nepřiznají. Byli by totiž celou dobu v defenzivě.

WHATABOUTISM

Taktika, kterou Babiš často pouzívá („Podívejte se co tady tradiční strany za 20 let udělaly.“ nebo „Ať Kalousek ukáže své příjmy.“) se jmenuje WHATABOUTISM. Tuto techniku poprvé začal používat Sovětský svaz, když někdo poukazoval na jeho slabiny. Je dobré vědět odkud Babišův tým čerpá inspiraci.

A můžeme rovnou zamířit i do nejvyšších pater České republiky, k prezidentovi Zemanovi. Ten je známý svým výrokem, že jen blázen nemění názory. A podle toho se chová, prakticky každý den má jiný názor. Na Andreje Babiše, Evropskou unii nebo přímou demokracii. Zeman přestal chodit do pořadů České televize, kde mu kladli nepříjemné otázky. Jeho voliči tedy neví, proč ten či onen krok dělá a musí doufat, že to s nimi myslí dobře. A tak nastává opět stejná situace. Svou náklonnost k němu nebudou prezentovat mimo svou sociální bublinu, protože ví, že by na na některé otázky nedokázali odpovědět. Lepší je se debatě vyhnout.

Nejnovější kapkou v Zemanově moři lží je prezidentská nekampaň. Už před několika měsíci slíbil, že nebude útočit na ostatní kandidáty, což se mu v případě Jiřího Drahoše moc nedaří (velmi aktivní je v tomto ohledu i jeho mluvčí Ovčáček na Twitteru).  Teď navíc Českou republiky zaplavily billboardy, které propagují Zemanovu knihu, jejíž název by se dal zároveň brát jako předvolební heslo – „Můžeme si vládnout sami“. Drží prezident slovo? Bohužel ne. Vysvětlil to nějak? Ne. Budou se o tom chtít jeho podporovatelé bavit? Tak určitě.

A posledním do party není nikdo jiný než Václav Klaus mladší. Ten se sice do Poslanecké sněmovny dostal za ODS, ale zatím víc působí jako kandidát ANO nebo SPD. Ani on nemá potřebu své kroky vysvětlovat. A rovnou si na tom postavil svou image neohroženého solitéra, který nemá potřebu své kroky zdůvodňovat. Má pravděpodobně pocit, že těch 22 000 preferenčních hlasů ho k tomu opravňuje. Někdo by mu mohl připomenout, že ODS dostala celkem 572 000 hlasů, takže jeho hlasy tvoří pouze zlomek celkového výsledku.

Ani samotné vedení ODS si s Klausem neví rady, k jeho krokům se nijak nevyjadřuje. Jejich volič tak musí být zmaten. Volil stranu, která chce v EU zůstat, ale její nejvýraznější člen by neměl problém z Evropské unie vystoupit, což teď opět připomněl.

Na pár příkladech jsem se snažil demonstrovat, proč prakticky vymizela politická diskuze. Novodobí politici často dělají stejné chyby jako ti tradiční, ale na rozdíl od nich odmítají své kroky veřejnosti vysvětlovat a za své chyby se neomlouvají. Vyjadřují se pouze k tématům, která jsou jim příjemná, na kterých mohou nahnat politické body.

3240651-img-babis-sorry-jako-tricko-slogan-v3
Hláška „sorry jako“ se stala synonymem pro odpoveď na nepříjemnou otázku.

Všichni výše zmínění (s výjimkou Kotena) jsou velmi dobří rétoři, takže i v případě, že jsou zahnáni do kouta, se dokáží z této pozice dostat. Většinou tím, že přejdou do protiútoku. Jejich voliči při diskuzi se svým okolím už však takový luxus nemají. Nebo si snad dovede představit, že během debaty svého kamaráda označíte za bruselského špiona a urazíte inteligenci, protože se vás zeptal, proč co si jako Babišův volič myslíte o Čapím hnízdě?

Možnost klást nepříjemné otázky všem politikům patří mezi základní prvky vyspělé demokracie. Bohužel tímto základním nástrojem novodobí spasitelé pohrdají, protože se jim to nehodí do krámu. Kdyby nic jiného, už tohle by nám mělo sloužit jako výrazné varování o jejich úmyslech.

Všichni Okamurovi muži

Volební úspěch Svobody a přímé demokracie (SPD) Tomia Okamury se dal očekávat. Předvolební průzkumy straně pravidelně připisovaly deset a více procent, Okamura a jeho věrní vymetali každou hospodu v České republice a na sociálních sítích se to jen hemžilo uživateli s plackou SPD. Výsledek? 10,64 %, 22 poslanců a čtvrtá nejsilnější strana ve sněmovně.

Mám ale pocit, že nejvíc velký úspěch SPD zaskočil samotného Tomia Okamuru, který vůbec nepřipravil své straníky na povolební situaci. Tedy na takovou situaci, kdy už nemůže všechno táhnout sám Okamura (popřípadě jeho pravá ruka Radim Fiala), ale musí začít fungovat SPD jako celek.

Už v některých částech kampaně bylo vidět, že SPD trpí nedostatkem kvalitních lidí. Blamáž hrozila vždy, když diskutoval někdo jiný než Okamura. Tragický výkon Miloslava Roznera v děbatě o kultuře tuto skutečnost jen zdůraznil. Připomeňme, že na každém plakátu SPD byl vždy a pouze Okamura, nikdo jiný. SPD je s osobou svého předsedy svázána podobně jako hnutí ANO.

Okamura se navíc rozhodl, že chce do vlády, aby mohl prosazovat svůj program. Teď při každé příležitosti kritizuje strany, které míří do opozice, protože oni přece nechtějí pracovat pro občany, ale pouze pobírat tučné poslanecké platy. Vždycky však zapomene dodat, že to je přesně to, co on odělal poslední čtyři roky.

Ale zpět k původní myšlence. Okamura chce do vlády, stal se místopředsedou Poslanecké sněmovny a zástupce z řad SPD by navíc měl předsedat bezpečnostnímu výboru. A přestože Babiš s SPD do vlády nechce, zbylé pozice nejspíš obsadí. Jeho SPD tak bude hrát v české politice mnohem aktivnější roli než tomu bylo v případě Úsvitu, který byl spíše parodií na konstruktivní opozici.

Ovšem tady přichází zásadní trhlina v Okamurově plánu. Když je člověk v opozici, tak může na všechno říkat NE, NE, NE a vlastně tak plní svou roli. Pokud je ve vedoucí funkci, musí říkat především JAK, KAM a PROČ. Měl by mít vizi, umět své kroky vysvětlovat a být připraven na kritiku. A na to Okamurovi poslanci rozhodně připraveni nejsou.

Typickým příkladem je kandidát na předsedu bezpečnostního výboru Radek Koten, ten v minulých letech často šířil dezinformace, konspirační teorie a další fake news. Dalo se čekat, že ho s tím budou novináři konfrontovat, ale když se to stalo, Koten nedokázal nic z uspokojivě vysvětlit. To je samozřejmě Okamurova chyba, ten by měl nejlépe vědět, jaké lidi má v týmu a kde jsou jejich slabiny.

Stejný případ je i Jaroslav Staník, který posílal do plynu židy, Romy a gaye. Nejvíc mě na tom překvapilo, že tam nezahrnul i muslimy. Možná pro ně mají v SPD přichytaný jiný druh popravy. Okamura samozřejmě celou situaci obrátil, označil ji za lživou a ještě u svých příznivců na Facebook sklidit potlesk za boj s neférovými médii. Mimochodem již zmínění Staník je bývalým členem KSČ a ČSSD. To aby byl obrázek o něm kompletní.

Snímek obrazovky 2017-11-24 v 13.40.24
Oproti Facebooku Tomia Okamury vypadají Parlamentní listy jako server šířící pravdu a lásku.

Okamura by se rád zbavil nálepky rasisty a xenofoba, kvůli které s ním nechce vládnout ani Andrej Babiš. A výlevy Kotenů a Staníků mu v tom zrovna nepomáhají.

Posledním příkladem, který ukazuje, že Okamura povolební situaci nezvládá je opětovná ignorace pořadů České televize, kam jsou členové SPD pravidelně zváni. Vtipné je, že před volbami pozvání přijímali, protože potřebovali hlasy. Teď, když by měli své kroky vysvětlovat, už se jim to nehodí. To jsou asi ty principy odvolatelnosti politiků v praxi – o poslancích SPD vědět nebudeme, takže jim nebude hrozit odvolání. Geniální plán.

A tak například Tereza Hyťhová (22 let) nepřijala pozvání k debatě nejmladších poslanců o 17. listopadu s Dominikem Ferim (TOP 09), Monikou Obornou (ANO) a Františkem Kopřivou (Piráti). Řekl bych, že celkem přijatelná sestava, ve které by zástupkyně SPD určitě dostala prostor. Pochopil bych, kdyby nešla do debaty s Kalouskem, který by ji dost možná znemožnil. Kdybych si měl tipnout, tak bych řekl, že ji účast zakázal sám Okamura, který prostě nehodlá riskovat další blamáž á la Rozner.

Na cenzuře ze strany tradičních (a prolhaných) médií je postavena celá Okamurova kariéra. Pokud se teď ukáže, že je pravidelně zván do různých pořadů a vytrvale odmítá účast, může to narušit jeho auru bojovníka za pravdu. Bude důležité, aby tohle téma někdo uchopil a jasně na něj poukázal. Jeho voliči si toho sami nevšimnou.

Na první pohled se může zdát, že SPD má stejné problémy jako další strana jednoho muže, ANO. Rozdíl mezi nimi je ale obrovský. Obě hnutí jsou sice postavené zejména na jedné osobě, ale zbytek členů je diametrálně odlišný. V ANO jsou lidé, kteří v Babišovi vidí motor změny v české politice. Spousta oportunistů ale určitě ne hlupáků. Těch je bohužel SPD plné. Casting na kandidátku do Poslanecké sněmovny pravděpodobně probíhal v nádražních restauracích nebo ve frontě před Kauflandem. To Okamurovi vyhovovalo v předvolební kampani, nikdo normální by s ním stejně nekandidoval. Teď by však tenhle výběr okresního přeboru měl začít kopat první ligu a spravovat Českou republiku.

Dvojice Koten & Rozner získala absolutně nejmenší počet preferenčních hlasů ze všech poslanců. Pouze 675, respektive 642. To svědčí o tom, že jsou ve svých regionech prakticky neznámí a pouze se svezli s osobou Tomia Okamury. Jestli tam budou oni nebo Franta Omáčka a Pepa Novák je úplně jedno. Oni žádnou přidanou hodnotu pro náš stát nepřináší.

Znovu si připomeňme, že Tomio Okamura není žádný hlupák, ale možná by se měl vrátit zpátky na zem. Nechápu, proč se teď žene do vlády. Něvěřím, že by jeho ministři vydrželi celé volební období. Takže, abych parafrázoval samotného šéfa SPD „Pane Okamuro, příště se prosím připravte. Je to ostuda, co tady vaši lidé předvadí.“

BONUS<<<<
k Koten vyrostl na „Zprávách SPD“, které na jeho Facebooku přinášejí novinky, „o kterých tradiční média mlčí“. Možná by měl někdo členům SPD vysvětlit, že zpravodajské portály tady nejsou od toho, aby šířily politický program.

Video z dnešní tiskové zprávy SPD. Otázky jdou na Radka Kotena, odpovídá však Tomio Okamura. Moc dobře ví proč.


gt;

Pořád jenom hate

Situace v České republice se vyostřuje. Útok fanoušků Sigmy Olomouc na Afričana v pražské tramvaji a nenávistné komentáře u fotografie prvňáků z Teplic jsou pouze špičkou ledovce. Rozhodně se nejedná o akci několika „pomatených“ jedinců, nad kterou můžeme mávnout rukou, naopak. Jasně to potvrzuje trend zvyšující se xenofobie u části obyvatelstva.

Kdo to odstartoval, už asi nemá cenu opakovat. Ale pro jistotu to udělám, protože zlo je potřeba umět pojmenovat. Byl to Miloš Zeman. Ten celou hysterii kolem uprchlíků rozpoutal, protože jako prezident neměl žádné jiné téma. Je pravda, že Tomio Okamura islámem strašil ještě dřív než Miloš Zeman, ale on sám by jako řadový poslanec nikdy nemohl rozpoutat takovou hysterii. Oba politici vsadili na jednu kartu a zatím jim to vychází.

zeman-kalasnikov
I kdyby se některý z 12 přijatých uprchlíků chtěl radikalizovat, tak nemá šanci.

Ale když se podíváme na uplynulé dva roky, tak zjistíme, že se Zemanovi nikdo nesnažil oponovat, všichni mu spíš vyklidili cestu. Schválně se zamysleme, kdo z českých politiků nás napadne, když se řekne „ochránce lidských práv“? Možná Daniel Herman nebo Karel Schwarzenberg. A to je málo.

A bohužel ani jedna ze zavedených demokratických stran nechtěla situaci uklidnit. Pro některé samozřejmě bylo výhodnější naskočit na proti imigrační náladu, ale zbytek zklamal. Během tohoto období navíc všechny strany připustily velmi nebezpečný precedens, když odmítly migrační kvóty schválé Radou Evrospké unie. Neodmítly tím ale jen kvóty samotné, ale celý demokratický proces v Evropské unii. Ukázaly, že si vlastně můžeme vybírat co se nám hodí a co ne.

Často jsme pak slyšeli, že kvóty nejsou řešením, ale nikdo nepřišel s jiným návrhem. Jistě, v té době bylo jednodušší odmítnout podílet se na řešení, ale teď negativní důsledky vyplývají na povrch. Co by se stalo, kdybychom skutečně přijali těch 1 200 uprchlíků? Nejspíš nic. Naopak, pomohli bychom lidem v nouzi a Česi by zjistili, že ne všichni muslimové jsou teroristé. A navíc by nám určitě by nám nehrozila pokuta od Evropské komise, ale to by určitě neměl být ten hlavní důvod.

3243016_youtube-milan-chovanec-ministr-vnitra-zbrane-divoky-zapad-bezpecnost-v1
Neprojdou! 

Navíc, když se podíváme na výsledek voleb, tak zjistíme, že si tím demokratické strany moc nepomohly. TOP 09, KDU-ČSL, ČSSD kvóty odmítly a ukázaly tak české veřejnosti, že Evropská unie v zásadních otázkách spíš překáží. Když teď chtějí do jádra EU, popřípadě přijetí eura, voliči nemají důvod jim věřit, že je to krok správným směrem. Pokud chceme demokracii a být součastí EU, tak ji musíme umět přijmout i tehdy, když se nám nehodí.

Musíme si uvědomit, že tím červeným hardrem pro určitou skupinu obyvatel nejsou muslimové. Jsou to všichni nějakým způsobem odlišní lidé a migrační krize pomohla naplnit pomyslnou nádobu xenofobie. Pokud přistoupíme na jejich hru a odmítneme muslimy, tak další na řadě budou černoši, pak židi a nakonec třeba gayové. Vietnamce si necháme, protože ti „makaj a nedělaj bordel“.

Věřím, že třeba Bohuslavovi Sobotkovi nejsou lidská práva lhostejná, ale bohužel mu při neustálém boji s Babišem a Zemanem na tuto agendu prostě nezbyly síly. A podobné příklady bychom našli i v dalších stranách. Možná ani samotná média nepovažují diskuzi o lidských právech za důležitou, v předvolebních debatách se o nich téměř nemluvilo.

Nechci říct, že kvóty jsou samospásným migrační krize. Mohli jsme ale svým partnerům v Evropské unii ukázat, že jsme ochotni ke kompromisu a vzájemné solidaritě. My jsme ale řekli ne, nebudeme pomáhat a byli jsme na to hrdí. Všichni politici (s vyjímkou prezidenta Zemana) útok v tramvaji odsoudili, to je sice hezké, ale zároveň by si měli uvědomit, že i oni jsou důvod, proč se xenofobní nálada v České republice rozmohla.

Ministerstvo nevyužitých příležitostí

Už jsme si tak nějak zvykli, že se na školství zapomíná. Učitelé dostanou vždycky přidáno až po všech ostatních, post ministra školství se obsazuje jako poslední a většinou nevydrží ani celé volební období.

Tentokrát se zdálo, že by to mohlo být jiné. Před volbami se rozjela diskuze o nízkých platech učitelů a snad všechny strany měly v programu příslib jejich navýšení. Jenže pak samotná vládní koalice odsouhlasila, že přidá všem státním zaměstnancům (včetně učitelů) a celá diskuze utichla.

Snímek obrazovky 2017-10-31 v 12.54.55
Platy učitelů v porovnání s průměrným platem ostatních absolventů VŠ. Po přidání možná předstihneme Slovensko. Co víc si přát? Zdroj: irozhlas.cz

Jakoby se mávnutím kouzelného projevu vyřešily všechny problémy, které školství trápí a toto téma se už v předvolebních debatách prakticky neobjevilo. Mnohem víc prostoru dostaly například uprchlické kvóty (které všechny strany už dřív odmítly) nebo referendum o EU (které nechce nikdo kromě KSČM a SPD).

Jenže ty problémy samozřejmě nezmizely. Povolání učitele se dnes netěší takové prestiži jako dřív, platy budou i po navýšení stále nízké, inkluze pořád drahá a neefektivní. To jsou věci, které by měl ministr školství řešit. Nezbývá než doufat, že příští šéf resortu nebude například bývalý vězeňský psycholog nebo právník, který má se školstvím minimální zkušenosti.

2737140_inkluze-josef-dobes-katerina-valachova-v2
Právnička a vězeňský psycholog. Tohle už prosím ne. Zdroj: Blesk.cz

Nicméně si myslím, že politici dělají obrovskou chybu, když Ministerstvo školství podceňují a nebojují o něj. Vždyť lidí, kteří ve školství pracují, jsou stovky tisíc a další více než milion do školy chodí, z toho velká část samozřejmě nemůže volit, ale mohou jejich rodiče. To znamená, že ministr školství ovlivňuje (každodenní) život obrovské mase lidí. Nebude to jednoduchá práce, chce to doopravdy silnou osobnost, která bude za učitele bojovat. Nejlépe někoho, kdo se ve školství (ve škole) aktivě pohyboval.

Opět se dostávám k osobě Václava Klause mladšího, kterého jako politika a člověka nemám rád. Ale předchozí podmínky splňuje. Věřím, že kdyby si on vzal na starost Ministerstvo školství, dokázal by z něj ukrytý potenciál vytěžit. Přestože mnoho učitelů nebude souhlasit s jeho přístupem ke vzdělávání, ostatní budou rádi, že je v čele resortu odborník a „jeden z nich“.

Chápu, že znalci na školství nerostou na stromě. Každá strana má odborníka na finance, spravedlnost, vnitro, tak proč ne na vzdělávání? Možná jsou právníci, ekonomové a podobní prostě víc průbojní než učitelé, takže je pro ně přirozenější jít do politiky.

Nedostatek odborníků na školství není pro politické strany omluva. Potřebujeme kvalitní školství, stejně jako potřebujeme zdravé státní finance. Proto strany nemohou se založenýma rukama čekat a doufat, že se jim někdo takový přihlásí. Musí umět ty správné lidi vytipovat a dostat je do aktivní politiky. Jinak se naše školství nikam nepohne.

Nejlépe se to demonstruje na hnutí ANO, které už několik měsíců vědělo, že bude sestavovat vládu a stejně si na školství nikoho nepřipravilo. Jediná výraznější osobnost reprezentující školství, Jiří Zlatuška (bývalý rektor Masarykovy univerzity), už v posledních volbách nekandidoval. Očividně to ale nebylo z jeho hlavy.

O tom, že školství je v Babišových prioritách až na poslední místě hovoří jasně jeho povolební výzva, ve které hledá odborníky na školství, kulturu, průmysl a obranu. Tedy na ministerstva, která se vždy obsazují jako poslední. Kromě obrany, kterou už asi nechce dělat Stropnický.

3209427_jiri-zlatuska-profesor-v1
Konec Jiřího Zlatušky na první pohled nedává smysl. Možná se ho nepodařilo zpracovat stejně jako Stropnického, Pelikána nebo Jermanovou, kteří Babišovi odkývou úplně všechno. Zdroj: Blesk.cz

Vypadá to, že si Babiš po volbách alespoň trochu uvědomil, že jeho perfektně namazaný PR stroj jménem ANO má v oblasti školství trhlinu a na pozici ministra chtěl získat Mikuláše Beka, rektora už jednou zmíněné Masarykovi univerzity a jednu z nejvýraznějších osobností českého školství. Ten to ale prakticky okamžitě odmítl.

Dá se očekávat, že i další potenciální ministři do Babišovy vlády budou zvučná jména, která budou vynahrazovat nepřipravenost hnutí ANO na oblast školství. Jedním z kandidátů by tak mohl být například Ondřej Šteffl, zakladatel a ředitel SCIO.

České školství potřebuje někoho s vizí, jinak budeme neustále přešlapovat na místě, učitelé budou špatně placení, vysoké školy budou podfinancované a ministerstvo školství se bude obsazovat spolu s kulturou jako poslední. Mimochodem, pokud už nechceme být montovnou Evropy, tak kde jinde, než u vzdělání, bychom měli začít.

Výzvy pro (vlastní) dobrý pocit

Volby do Poslanecké sněmovny (a volby v České republice obecně) dlouhodobě provází nízká účast. Už jsme si tak nějak zvykli, že více než třetinu voličů prostě nezajímá, kdo jim bude vládnout. Ale nebylo tomu tak vždy. Když se podíváme na vývoj účasti v v předchozích letech, tak zjistíme, že obrovský pokles přišel mezi roky 1998 a 2002. Lze se tedy domnívat, že za obrovským propadem důvěry v politiku stojí opoziční smlouva, kterou spolu uzavřeli Miloš Zeman a Václav Klaus.

641083-gallery1-91cig
Lidi k volbám nechodí. Čí je to chyba? Zdroj: Novinky.cz

Před volbami jsme z úst mnoha politiků slyšeli, že jde o volby zásadní, zlomové a nejdůležitější v novodobých dějinách České republiky. Říkali to všichni. Nehlasitější byla TOP 09, která vyzývala k volbě demokratických stran, které by pak po volbách měly vytvořit velkou koalici proti Babišovi. Stejně tak hnutí ANO nechtělo utrpět hubené vítězství, ale chtělo stát dominantní silou, kterou nebude možné přehlížet.

Přijde mi to od politiků nedůstojné a vlastně i nefér. Strany by měly dělat takovou politiku, aby lidem připadalo samozřejmě k volbám přijít. A tím se dostáváme k tomu, kdo vlastně může za nízkou volební účast? Samozřejmě, že politici. Ti totiž nedokáží vytvořit takovou nabídku, která by těch 40 % lidí oslovila. Už v předchozím příspěvku jsem kritizoval to, že se strany zaměřili spíše na rozhodnuté voliče a přetahovali se o ně.

V reportáži po volbách pak řekl jeden z dotázaných, že nešel k volbám, protože „auto bude mít pořád jeden volant a čtyři kola“. Bylo by chybou zpochybňovat jeho inteligenci nebo občanskou angažovanost. On prostě volby vnímá tak, že stejně nic neovlivní. Je to vizitka našich politiků, kteří nedokáží vysvětlit, proč jsou volby důležité. 

Stejně jako se nesmíme dívat skrz prsty na nevoliče, měli bychom opustit premisu, že pouze hlupáci mohou volit Okamuru a Babiše. Sice je to pro nás zjednodušením a máme na koho výsledek voleb hodit, ale společné diskuzi to nějak nepomáhá. A hlavně to není pravda. Navíc s tímto přístupem se bude podobný výsledek v dalších volbách opakovat.

To, že tyto volby byly důležité, si uvědomovali i lidi, kteří bězně stojí mimo politiku. A tak začali vznikat výzvy, apely a naléhavá videa, která nám všem radila „běžte volit“. Na jeden z těchto počinů se můžete podívat tady:

Pořád nechápu, kde se bere ta chiméra, že mladé zajímá JENOM sex, a proto, když chci mít jejich pozornost, musím používat dvojsmysly. Této myšlenky se držel i Dominik Feri s videem „Volby nejsou sexy“, které bylo svým zpracováním mnohem lepší a kromě prvoplánového „první volby = první sex“, se objevily i celkem vtipné narážky. Nicméně Dominik Feri se za něj později omluvil.

Podobnou iniciativu před volbami udělal i spolek „Kroužkujme osobnosti“, kdy populární osobnosti řekli „běžte k volbám, protože voliči Babiše a Okamury půjdou“ tisíckrát jinak. Upřímně netuším, na koho to mělo být cíleno. Pokud jsem už rozhodnutý, že volit půjdu, tak mi spíš vadí, když se mi někdo snaží takto hloupě radit. A naopak, když neplánuju jít volit, tak mě tohle nepřesvědčí, protože mi politika prostě nic neříká.

Samozřejmě nikomu nezakazuji, aby se snažil ovlivnit veřejné mínění nebo způsob uvažování lidí. Jen si myslím, že nestačí natočit video, které stejně uvidí pouze sociální bublina (taky to spojení nesnáším), která už se o politiku stejně zajímá. O tom, že tento způsob výzev nefunguje, svědčí hlavně fakt, že účast nebyla výrazně vyšší než u posledních voleb.

Všechny tyto snahy pak vyznívají podobně jako prohlášení skupiny osobností ke kauze „Brady“ v Show Jana Krause. Úmysl možná šlechetný, ale samotné provedení žalostné. Prezidentům mluvčí Ovčáček později prohlásil, že to klidně mohli v televizi pustit celé a nikoliv jen setříhanou verzi. Moc dobře věděl proč. Z celé situace vyšel nakonec lépe Miloš Zeman, který u svých voličů potvrdil pozici lidového prezidenta, proti kterému se vzbouřila ona „pražská kavárna“. A i předvolební apely mohou mít opačný efekt než jejich tvůrci zamýšleli.

Ale jde to udělat i jinak. Líbil se mi například Zdeněk Svěrák s Jaroslavem Uhlířem, kteří v rozhovoru pro DVTV řekli, že dají hlas hnutí STAN. Navíc, jak později přiznal Jan Farský, volební lídr STAN, taková podpora pomůže nejen ve volbách samotných, ale i psychicky celé straně. Takže když už podpora, tak nejlépe konkrétní a autentická.

Takže jak to udělat? Být aktivní během celých čtyřech let, dávat lidem průběžně najevo, že je politika důležitá a jít příkladem. Potom nebudeme muset dva dny před volbami na lidi apelovat, aby k volbám přišli. Přijdou i bez toho, protože budou vědět, že to má smysl.

Bezzubá média. Rozhovory o ničem

Zpravodajské servery a média to nemají jednoduché, a to především ty, které se snaží o objektivní žurnalistku, založenou na faktech. Portály jako Parlamentní listy, AC24 a Aeronet samozřejmě podobné problémy nemají. Ty naopak těží z krize těch ostatních.

Projevuje se to především na poklesu čtenosti jednotlivých serverů (respektive jejich tištěných titulů), což se potom samozřejmě odráží na všem ostatním – kvalitě redaktorů, možnosti věnovat se tématu opravdu do hloubky a ochotě dalších lidí se serverem spolupracovat.

A zpravodajská média bojují s poklesem čtenářů bojovat všemi možnými způsoby. Česká televize pravidelně vysílá na Facebooku, BBC dokonce přidává zprávy přímo na Instagram. Britský Guardian naopak téměř u každého článku vyzývá k malému příspěvku. Jinými slovy se snaží přiblížit svým divákům, zůstat relevantní, popřípadě přežít. Ovšem vypadá to, že to nestačí, soudě podle situace v České republice.

A je to vidět především na rozhovorech a diskuzních pořadech. Trumfy teď v rukou drží totiž host, nikoliv redaktor. Často to totiž vypadá tak, že dané médium je moc rádo, že se jim podařilo konkrétního člověka do svého pořadu dostat a nechtějí ho naštvat „nevhodnými dotazy“, budou ho totiž možná v budoucnu ještě potřebovat. Kdyby ho rozzlobili, tak už nepřijde.

Rozhovory se tak staly poměrně plytkým povídáním dvou „kamarádů“, kteří si vlastně notují v tom, jak je všechno skvělé. Většina rozhovorů by se klidně mohla počítat do předvolební kampaně, protože politik dostává prostor říct cokoliv, co potřebuje. Zpravodajských (a publicistických) kanálů je velké množství. Politici už si prostě vybírají, kam přijdou a kam ne. Babiš nechodí do Otázek Václava Moravce, protože nechtějí odpovídat na nepříjemné dotazy. Okamura zase nepřijal pozvání do DVTV, protože tuší, že by rozhovor neustál a bude dál na svém Facebooku tvrdit, jak moc ho česká média cenzurují.

Další příkladem je Miloš Zeman, který odmítl pokračovat v Hovorech z Lán, protože se měly předtáčet, aby se následně objevil na TV Barrandov v pořadu Týden s prezidentem, kde s ním dělala rozhovor manželka jeho podřízeného (btw taky to není živě). Jaká asi může být úroveň takového rozhovoru? Nízká. Pak se ale do věci vložil „moderátor“, majitel TV Barrandov a člověk bez soudnosti, Jaromír Soukup a výsledkem je toto:

Prezident nejenom, že redaktora veřejně ponižuje, ale zároveň diktuje o čem rozhovor bude. Dle mého je Soukup v tom pořadu jenom proto, aby Zeman nebyl ten největší šašek na obrazovce.

Bohužel svědkem podobných rozhovorů „o ničem“ nejsme jen na TV Barrandov, ale například i na Seznamu. Typickým příkladem je rozhovor Dalibora Dědka s Zuzanou Kubátovou. Už od začátku bylo vidět, že paní redaktorka má Dědka ráda a nechce ho zahnat do úzkých.

dědek.jpeg
Děděk v na kandidátce STAN nebude. Naštěstí. Zdroj: Seznam.cz

Dědek se například v rozhovoru přiznal, že hledá způsob jak obcházet pravidla, když chce hnutí STAN věnovat více než 3 miliony, což podle zákona nejde. Víceméně řekl, že poškodil regionální politiky, když je nejdřív přeskočil na kandidátce, aby z ní po několika dnech odešel. Redaktorka celou dobu pouze souhlasně přikyvovala. Kdyby si Dědek četl otázky z papíru, mohl Seznam ušetřit za redaktorku.

Mimochodem na základě rozhovoru na Seznamu jsem velmi rád, že Dědek do aktivní politiky vstupovat nebude. Je vidět, že o Starostech prakticky nic nevěděl a chtěl využít svého jména (a peněz), aby je vytáhl do Poslanecké sněmovny. Až později zjistil, že v hnutí STAN jsou vlastně schopní lidé a není potřeba získávat nikoho „z venku“. Navíc, proč chtěl Dědek kandidovat v Ústeckém kraji, když je celý jeho život spojený s Libereckým krajem?

V podobném duchu probíhá například i „Letní interview“ na TV Nova. Pozvání přijal Andrej Babiš, a předpokládám, že otázky byly dopředu schválené Babišovým PR týmem. Informativní hodnota nula, ale divák TV Nova a voliče ANO (což je většinou ten stejný člověk) je spokojený. Skvěle tuto relaci glosoval Luděk Staněk ve svém Pořadu (čas 5:45).

Naštěstí existují i výjímky. Stále jsou zde pořady, respektive servery, které jdou skutečně do hloubky a svou práci (z mého pohledu) dělají dobře. Mám na mysli především DVTV, kde nenechají hosta pouze vypovídat. A je vidět, že politici jsou z toho dost často překvapení. Poznáme to tak, že na otázku reagují slovy jako „Pane redaktore, nepodsouvejte mi tady něco“ nebo „Já vás mám ráda, tak proč se mě takhle ptáte“. Jako příklad můžeme uvést třeba rozhovor s Janou Černochovou, kde se objevily oba výše zmíněné jevy.

6bb67c55341fb1c9078a9987bc81_base_optimal
Jana Černochová nemá ráda, když si někdo ptá jinak, než ona uznává za vhodné. Zdroj: DVTV.cz

Úplně jiný případ pak nastane, když si host myslí, že bude diktovat tempo rozhovoru a redaktor mu to nedovolí. Všichni určitě pamatujeme na odchod Jiřího Paroubka z Českého rozhlasu. Bývalý premiér pravděpodobně chtěl mluvit o tom, jak mu chybí jeho manželka a redaktor měl tu drzost ptát se ho na členství v ČSSD. Přijde do Českého rozhlasu ještě někdy? Nejspíš ne. Na druhou stranu Paroubek nemá žádnou soudnost a je ochoten vlézt kamkoliv, kde ho nechají mluvit o tom, jak mu Petra (manželka) chybí a on se nemá o koho starat.

Takže co mají česká média dělat, aby je hosté, zejména politici, nemohli ignorovat? Být lepší než v minulosti, ověřovat informace, nesnažit se zalíbit divákům za každou cenu a přistupovat ke všem stejně. Mám i několik doporučení, které by mohly pomoct zvýšit důvěryhodnost zpravodajským serverům.

Odlišení názorové sekce. Názory a komentáře jsou fajn, ale čtěnář z nich často může získat dojem, že se jedná o stanovisko celého serveru a získat pocit, že je zaujatý. Tohle je například problém Forum24.cz, kde se mísí zpravodajství a názorová sekce jako nikde jinde. Proto je potřeba brát zprávy z toho serveru vždy s rezervou.

Seznam pozvaných hostů. Už jsem uvedl příklad s Okamurou, který na jedné straně brečí, že ho nikam nezvou, ale když ho pozvou, tak nepřijde. Existuje i opačný extrém. Donald Trump například uvedl, že ho John Oliver několikrát pozval do svého pořadu a on odmítl. Chtěl tím pravděpodobně ukázat, jaký je frajer. Problém je, že do pořadu nikdy pozvál nebyl.

Vlastník serveru. Mělo by být jasné, kdo server vlastní. Automaticky nepodezdřívám lidi, kteří média vlastní z toho, že je chtějí zneužívat. Ale je velmi zvláštní, pokud vlastník není uveden a celé financování je neprůhledné.

Zveřejňovat dopředu okruh otázek na webu, pokud to jde. Vím, že je to možná trochu extrémní, ale často jsme svědky toho, že je host překvapen, na co se ho redaktor ptá (viz Jiří Paroubek). Celé to pak může na diváka působit neprofesionálně, zaujatě a chyba vůbec nemusí být na straně serveru. Může to být samozřejmě i záminka, aby host pozvání vůbec nepřijal, ale to je v pořádku. Otázku má určovat redaktor, nikoliv pozvaný.

Rozhovory mám rád právě kvůli možnosti okamžitě reagovat na jednotlivé výroky. Není nic horšího, než když host říká hlouposti, protiřečí si nebo lže a redaktor na to nijak nereaguje. Až budu chtít slyšet monolog plný polopravd a demagogie podívám se na nějaké video Tomia Okamury.

Seznam – najdu tam, co není pravda

Seznam má za sebou perný týden. Nejprve největší český vyhledávač oznámil nová pravidla, která měla zabránit dezinformačním serverům využívat reklamní síť Sklik. Jenže hned několik dní na to Seznam obrátil a rozhodl se, že nic podobného zavádět nebude. Důvodem mělo být to, že o původním kroku vedení vůbec nevědělo a prý by ho nikdy neschválilo. Jestli to tak skutečně bylo (nepravděpodobné) se už nejspíš nikdy nedozvíme, ale i tak z celé situace můžeme vzít několik ponaučení ohledně Seznamu a jeho majitele.

Je samozřejmě důležité říct, že na celkový obraz Seznamu nemá tato kauza prakticky žádný vliv. Běžný uživatel si nejspíš ničeho nevšiml. O tom, že tato situace není Seznamu příjemná, svědčí například to, že si zakladatel a majitel portálu Ivo Lukačovič smazal účet Twitteru, aby zamezil nepříjemným otázkám.

Dezinformační servery jsou bezesporu jedním z největších problémů posledních let, právě ony totiž štvou jednu část obyvatel proti druhé. Jsou to právě tyto „zpravodajské portály“, které v době, kdy se nějaká pravda nehodí, nabídnou pravdu jinou, alternativní, často úplně vymyšlenou nebo hodně zkreslenou. Důležitá je totiž především návštěvnost a té nedosáhnou, když budou psát to stejné jako všude jinde.

Právě příjem z reklamy je pro tyto servery naprosto klíčový.  U amerických prezidentských voleb jsme dokonce byli svědky toho, že existoval portál, který záměrně šířil lži, aby vydělal na reklamě. Pokud by příjmy z reklamy přestaly, spousta serverů by se dostala do problémů. Některé z nich jsou pravděpodobně financované i z jiných zdrojů a jejich existence by ohrožena nebyla, ale proč jim to neudělat trochu těžší?

 

 

Ukázka výběru z „neškodných“ dezinformačních serverů. Strach a mystifikace jsou na denním pořádku. Mimochodem oba titulky jsou z Parlamentních listů, respektive jejich podsekcí – Protiproud a EUportal.

Seznam své názorové otočení odůvodnil tím, že by připravovaná změna zasáhla i servery, které mají jenom jiný názor. Nabízí se otázka, co vedení Seznamu bránilo, aby byly pravidla upraveny a zákaz se týkal skutečně pouze dezinformačních serverů, které opakovaně píšou lži. Není tak těžké zjistit, které to jsou. Existuje spousta organizací, které se danou problematikou zabývají a určitě by rády Seznamu pomohli. Nebo by Seznam mohl vytvořit vlastní tým, který by se dezinformačními servery zajímal.

Velkým problémem dezinformačních serverů je i fakt, že často mají velmi nejasnou vlastnickou strukturu. Seznam tak propásl jedinečnou možnost rozkrýt tuto síť a donutit jednotlivé weby k transparentnosti. Mohl by se tomuto kroku někdo divit? Těžko. Vždyť tyto servery jsou podezřelé z šíření nepravdivých informací a Seznam by jim dal šanci se legitimizovat.

Jenže Seznam řekl jasné NE a rozhodl se, že nebude posuzovat obsah, který tyto servery šíří a bude dělat, že problém neexistuje. Pro mě naprosto ubohé gesto následně podtrhnuté majitelem Seznamu Lukačovičem, který se vyjádřil ve smyslu, že se nechce nechat zatáhnout do politických bojů. Jinými slovy vlastně říká, nechte mě vydělávat peníze, na morálku nemám čas.

lukacovic.jpg
„Greed is good.“ – Ivo Lukačovič, 2017

Samozřejmě, že původní rozhodnutí Seznamu nemělo s cenzurou nic společného, na což se snažil poukázat hradní šašek Jiří Ovčáček na Twitteru. Seznam je soukromá společnost a může si sama rozhodnout s kým bude chtít spolupracovat. Vždyť na Seznamu není ani pornografie. Je to snad cenzura? Asi ne. Proč tohle toleruje? Podle mě mají dezinformační servery na (nejen) mládež mnohem horší vliv než porno.

Můžeme diskutovat o tom, jestli je samotný Lukačovič prostě jen mimo a neuvědomuje si závažnost celé situace nebo nad tím vůbec nepřemýšlel a jeho jediným motivem je vydělat peníze. Ani jedna možnost není moc lichotivá. Snad je teď sám se sebou Lukačovič spokojený, pochválil ho totiž jeho samotný Ovčáček a to už něco znamená.

Snímek obrazovky 2017-08-12 v 14.44.15
Když tě pochváli Ovčáček, tak musíš vědět, že jsi udělal špatné rozhodnutí.