Moderní dějiny. Buď pořádně, nebo vůbec

V souvislosti s událostmi posledních měsíců se opět otevřela otázka, jestli se moderním dějinám věnuje dost času. Někteří totiž nechápou, jak je možné, že jsou do Poslanecké sněmovny voleni komunisté, strany popírající holocaust nebo bývalí příslušníci StB.

Myslím, že se ta debata vede od začátku v úplně špatné rovině. Protože by se nemělo diskutovat o tom, kolik času moderním dějinám věnujeme, ale jak je učíme. Protože nedostatek času není hlavní problém. I kdybychom jim ve škole věnovali dvojnásobný čas, výsledek bude stejný jako teď.

To, že lidé neví, co se stalo v únoru 1948 je smutné. Ale je to skutečně jejich chyba? Umí jim vzdělávací systém tohle téma podat? A podivovali bychom se, kdyby tito stejní lidé nevěděli, kdy Hannibal přešel přes Alpy? Protože obě tyto informace jsou ve školách podávány prakticky stejně.

Ale ještě předtím než zmíním, co by se při studiu událostí posledních desítek (možná stovek) let dalo zlepšit, je potřeba si položit úplně jinou otázku. Jsme jako společnost dostatečně připraveni na to podívat se pravdě do očí? Je na to teď ten nejlepší okamžik?

Bojím se totiž toho, že pokud začneme moderní dějiny učit opravdu svědomitě, tak dojde k obrovskému mezigeneračnímu rozkolu. A dost možná i k třídní nenávisti. Teď nemyslím ten typ nesnášenlivosti, který pěstovali komunisti mezi jednotlivými vrstvami obyvatel. Mluvím o studentech v rámci jedné třídy.

Mimochodem moderní dějiny jsou podle Wikipedie datovány od roku 1789. Já mám spíš na mysli 20. a 21. století. Neříkám, že to co se stalo předtím, není důležité, ale pokud nejsme historici, tak si pravděpodobně nejsme schopni pojmout kompletní dějiny, ale pouze vybrané úseky.

Dokáží děti pochopit své rodiče – voliče KSČM, pokud se začnou probírat zločiny komunismu? Když se bude učit o druhé světové válce, utrpeních milionů židů a koncentračních táborech, jak se budeme dívat na své sousedy, kteří na facebookové stránce Tomia Okamury přejí smrt kdekomu, často i dětem?

A hlavně, nevytvoří to bariéry mezi studenty, jejichž rodiče jsou na opačném názorovém pólu? Kdy jedni opěvují komunisty a druzí jsou například pro Evropskou unii? Protože škola je jedním z mála míst, kde spolu mluví všichni bez rozdílu. V dalším životě už lidé z různých sociálních vrstev zdaleka tolik nepotkávají.

28167848_10156542633756162_7547006493673529655_n
Statistiky mluví jasně. Zdroj: AI

Neříkám nedělejme to, jen je potřeba vyučovat moderní dějiny opatrně, ale zároveň důsledně. Po roce 1989 zavládlo v České republice přesvědčení, že hrozba totality je navždy pryč. Když se na to zpětně dívám ze své pozice, tak se politikům v 90. letech očividně povedlo přetransformovat ekonomiku, ale myšlení lidí už ne. Teď na to doplácíme.

Jaké konkrétní kroky by mohly vést k tomu, aby moderní dějiny učily efektivně?

JE TO V RODINĚ

Velký problém vidím v tom, že neexistuje žádný zásadní předěl, který by studentům ukázal, že látka, která se bude probírat, zásadně ovlivnila jejich životy. Respektive životy jejich předků. Rodičů, prarodičů i praprarodičů.

Proč tedy výuku moderních dějin nezačít rozpravou, kdy by každý ze studentů povyprávěl o svých prarodičích. Protože jejich životy byly protektorátem, 2. světovou válkou a komunismem silně ovlivněné. Pomohlo by to studentům pochopit, jak nedávno se to všechno stalo. Podobná diskuze by podle mě nesmírně pomohla zpřítomnit (jestli je to vůbec slovo) minulost.

Celé by to navíc mělo vedlejší efekt, kdy by se mladí lidé museli víc zajímat o osudy svých prarodičů, aby byli schopni ve třídě diskutovat. Mnozí z nás znají své prarodiče pouze jako hodné, starší lidi, u kterých dostaneme dobře najíst. Ale jejich minulosti toho víme velmi málo.

DĚJEPIS + LITERATURA = 1

Problém je, že se historie učí hned ve dvou předmětech, v literatuře a v dějepisu. Ty spolu úzce souvisí, ale v každém můžete probírat jiné časové období. A zatímco když se probírá rok 500 před naším letopočtem, tak je to celkem jedno, protože období splývají do jednotlivých celků, tak několik let mezi ve 20. století mohl být rozdíl mezi svobodu a totalitou.

Proto si myslím, že by se oba předměty měly v určitou chvíli spojit. Vždyť literatura je zásadně ovlivněná dobou, ve které vzniká. Pokud ji vyjmeme z času a prostoru ztrácí na významu. A to se bohužel často děje. Když se učitel opravdu snaží, tak vysvětluje u každé knihy, každého autora, čím byl ovlivněn. Válkou, mírem, náboženstvím nebo náladou ve společnosti. Ale to většinou nestačí, protože nejde pokaždé postihnout všechno důležité.

Propojením obou oborů by docházelo k synergickému efektu. Oddělit literaturu od dějepisu podle mě nedává smysl nikdy. Ale u moderních dějin na to doplácíme nejvíce. Navíc taky přece neučíme organickou a anorganickou chemii ve dvou různých předmětech.

MODERNĚ PROSÍM

Lidstvo udělalo za posledních třicet let obrovský technologický pokrok. Bohužel ve školství (alespoň v tom českém) se to projevilo minimálně. Ano, ve spoustě škol jsou interaktivní tabule, ale nejsem si jistý, jestli je učitelé dokáží zakomponovat do výuky.

Spousta lidí si myslí, že technologie jsou špatné, protože děti pak pořád sedí u počítače a nechodí ven. Hra Pokémon GO ukázala, že to může mít opačný efekt.  Technologie nemá smysl omezovat nebo zakazovat, pouze je potřeba využít je jako pomocníka. I ve školství.

Informace dnes přijímáme úplně jinak než před třiceti lety. Zejména lidé narození po roce 2000 (generace Z) s mobilem v kapse doslova vyrůstala. Přesto po těchto lidech chceme, aby odložili iPhone a vzali si do ruky ty stejné učebnice, ze které se učily i jejich babičky.

Teď určitě může přijít námitka, že školy nemají na nové vybavení peníze, protože nové technologie jsou drahé, vzdělávací systém podfinancovaný a učitelé nejsou dostatečně proškolení. To všechno může být sice pravda, ale vůbec to nemusí být překážka.

To je podle mě hlavní problém vzdělávacího systém. Když přemýšlíme o nových technologiích, tak máme pocit, že všem studentům musíme do ruky rozdat tablety. Přitom tu technologii (mobilní telefon, tablet, počítač) už všichni vlastní, takže vlastně stačí vytvořit pro ni obsah.

Proč například nevytvořit Instagram „20. století pro osmou třídu“? Ten by mohl v jednotlivé dny graficky zobrazovat ty události, který se v daný čas staly v minulém století. Pokud by ten obsah byl kvalitní, věřím, že by ten účet sledoval každý osmák v České republice. Protože kdo by se nechtěl něco dozvědět, aniž by měl pocit, že se musí biflovat?

Navíc něco podobného už v České republice fungovalo. Srpen 1968 na Twitteru fungoval pouze jednorázově, ale myslím, že účel splnil dokonale. Mezi „běžnými“ zprávami, minutu po minutě ukazoval, co se dělo v České republice před desítkami let v ony osudné dny.

Moderní dějiny je potřeba polidštit (respektive zosobnit), aby mladí lidé věděli, že komunisté tady zavírali (a zabíjeli) ještě nedávno, v době kdy už na světě byli jejich (pra)rodiče, nikoliv někdy ve středověku. Dále vyučovat je komplexně, dávat všechny souvislosti dohromady a představovat je jako jednu velkou, souvislou problematiku. No a konečně v přirozeném prostředí mladých lidí, za použití moderních technologií. Bavíme se přece o moderních dějinách, ne?

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s