Politické nesebevědomí

Prezidentské volby jsou určitě nejdůležitější událostí první poloviny tohoto roku, vždyť volíme nejvyššího ústavního činitele, hlavu státu a člověka, který nás dalších pět let bude reprezentovat ve světě. A přestože se jedná o tak důležitou věc, část obyvatel se k ní prakticky nevyjadřuje. Mluvím o našich zástupcích v Poslanecké sněmovně.

Tato prezidentská volba má úplně jinou atmosféru než ta před pěti lety. Tehdy hned několik politických stran vyslalo do boje své zástupce. Tentokrát nic, tedy pokud nepočítáme obskurní strany jako SPO, Realisté a ODA. Jiří Drahoš s Michalem Horáčkem si dokonce postavili kampaň na tom, že s ostatními politiky nemají nic společného. A protože právě oni dva jsou to spolu s Milošem Zemanem největší favorité na vítězství, je jasné, že tahle strategie na voliče platí.

Jejich taktice rozumím, Andrej Babiš taky uspěl, protože ukázal, že s politikou neměl nic společného a vlastně o nějakou spolupráci s ostatními ani nemá zájem (viz menšinová vláda). Ale zajímavější je pohled z druhé strany, proč žádná významná politická strana nepodpořila jednoho z kandidátů?

Přijde mi to poměrně zvláštní. Volby, jejichž výsledek napoví, jak lehce (nebo naopak těžce) se bude Babišovi vládnout a politické strany k tomu nemají co říct? Když ANO hlasuje s SPD a KSČM, tak se bije na poplach a teď se nic neděje?

Ten důvod není v tom, že by kandidáti o podporu nestáli. Je to tím, že politické strany jsou křehké a neznají svého voliče. A platí to především o těch demokratických spolcích. Vždyť prakticky jediná strana, která veřejně někoho podpořila, byla KSČM. Ta sice ve svém příspěvku na Facebooku přímo Zemana nejmenovala, ale z kontextu celého příspěvku to vyznělo více než jasně.

Mlčení ostatních stran není nic jiného než taktika, která je ale založená na chybné úvaze, že občané nepotřebují slyšet, kdo je favoritem té či oné politické strany. A podle mě nejde ani tak o konkrétní jméno, které by potenciální voliči chtěli slyšet, jako spíš o odvahu nějakého kandidáta podpořit nahlas. A když to vlastně vezmeme do důsledku, tak prezident není nic jiného než chodící politický program. Takže je to vlastně stejné jako by se politická strana nevyjádřila k daním, důchodové reformě nebo (nejdůležitější otázce posledních let) k imigračním kvótám.

Nejlépe (nejhůře) tuto taktiku, která vychází z vnitřní nejistoty, reprezentují tři strany – ODS, TOP 09 a ČSSD. Když se na to podíváme postupně, tak ODS se sice stala „hegemonem na pravici“, ale podle mě ani sama neví jak. Určitě jí pomohl lehký euroskepticismus, ale jestli víc lidí táhne Fialův nebo Klausův proud zůstává velkou neznámou.

I proto by straně mohla být sympatická kandidatura Mirka Topolánka, který se nachází názorově zhruba uprostřed mezi oběma výše zmíněnými. Navíc je to bývalý předseda, který se stranou dosáhl nejlepšího výsledku v historii. Přesto se k němu ODS nehlásí. Pravděpodobně chce na všechno zlé z minulosti zapomenout. Ale přichází na mysl otázka, jestli za to zlé může doopravdy Topolánek, vždyť i po jeho odchodu ODS zůstala nejsilnější vládní stranou a pád přišel až s Nečasem. Navíc je dost možné, že Topolánek získá v prezidentských volbách víc než ODS dostala v těch parlamentních. Nezmeškali náhodou občanští demokráté výtah, který by je vytáhl nahoru a udělal z nich skutečného hegemona na pravici (bez uvozovek)?

To TOP 09 je v trochu jiné pozici. Ta přesně ví, kdo je její volič. Je to ten stejný člověk jako v roce 2013. Už jich není možná tolik, protože je některé elementy (Kalousek, Antibabiš) přiměly změnit své preference, ale lidé se tak moc za těch pět let nezměnili. Spíš strana přestala správně komunikovat. Byla to právě rozhodnost a sebevědomí, které spolu s dobře zvoleným programem vynesly stranu do Poslanecké sněmovny. Teď se TOP 09 potácí někde okolo 5 % a stále nemá téma, na kterém by se vyprofilovala. A právě vydat se už konečně nějakým směrem bude ten první a nejtěžší krok. Podpora určitého kandidáta by mohla hodně napovědět.

Takový Pavel Fischer má kolem sebe řadu příznivců, kteří jsou nešťastní, protože ostatní voliči chtějí volit takticky, což znamená, že se jejich oblíbenec do druhého kola pravděpodobně nedostane. Přesto jsou o jeho kvalitách přesvědčeni a dál za něj bojují. Nebyli by nadšení, kdyby se TOP 09 se svými 260 000 voliči postavila právě za jejich kandidáta? Nezačali by na tuto stranu nahlížet úplně jinak než doposud? Já myslím, že ano. A noví voliči TOP 09 by byli na světě.

Zdaleka největší zklamáním je pro mě ČSSD. Strana, kterou Miloš Zeman svými neustálými útoky téměř zničil. Teď přišla ideální možnost s ním zúčtovat. Načasování je ideální. Volby do Poslanecké sněmovny proběhly před několika měsíci, takže strana by se nemusela bát Zemanovy pomsty. Sociální demokraté už musí pochopit, že Zeman má svého favorita jinde, v Andreji Babišovi. V současné situaci nemá důvod začít opět fandit ČSSD, protože její pozice je slabá a prezident ji nemůže využít ke svým zákulisním hrám.

A naopak, strana totiž klidně mohla podpořit právě Zemana, ukázat tradičním voličům, že oni jsou stále prodlouženou rukou prezidenta v Poslanecké sněmovně a zpátky přetáhnout voliče SPD a KSČM. Haškovo křídlo už stejně začalo vystrkovat růžky a je jen otázkou času než se vrátí v plné síle, když Zaorálek v kampani selhal.

Jinými slovy ČSSD měla udělat něco. Neudělala nic. Stejně jako většina ostatních. A je to škoda. Samozřejmě, že nikdo strany nedonutí, aby řekli, koho by si přáli na Hradě a to je v pořádku. Jen by všem výše zmíněným ohromně pomohlo mít víc sebevědomí a odvahu projevit svůj názor. Vždyť Andrej Babiš si Českou republiku podmatil svou rozhodností a tahem na branku. Nečekal v rohu, jak se věci vyvinou. Možná by si ostatní měli vzít příklad.

Taktika pro druhé kolo

Prezidentská kampaň jde do svého finále. Už zbývají jen dny a budeme znát výsledky prvního kola. Poslední týden ale ještě může kartami zamíchat. Všichni kandidáti (až na jednoho) před sebou mají hodně nabitý týden. Setkání s voliči, rozhovory s médii a předvolební debaty. Každý se soustředí na to, co mu jde nejvíc.

Michal Horáček se snaží být všude, jako jediný například neodmítl pozvání do Arény Jaromíra Soukupa. Pavel Fischer je pohotový a umí skvěle argumentovat, takže jakékoliv diskuze jsou jeho doménou. Jiří Drahoš se nejvíc soustředí na osobní setkání s voliči. Topolánkovi zase skvěle fungují sociální sítě. To Petrovi Hannigovi nejvíc pomáhá, když nic nedělá, protože pak jeho potenciální voliči nemají možnost zjistit, že je to vlastně poměrně jednoduchý člověk.

Podle průzkumů zatím suveréně vede Miloš Zeman, následovaný Jiřím Drahošem. A mnozí mají pocit, že je prakticky rozhodnuto a rozhodne se mezi těmito dvěma kandidáty. A jsou ochotni tomu přizpůsobit svou volbu už v prvním kole. Často pak slýcháme větu „Budu volit Drahoše, protože ten má největší šanci Zemana porazit.“

 

3812708-img-jiri-drahos-v6
Je taktická volba Jiřího Drahoše opravdu tak geniálním tah?

Vypadá to, že lidí, kteří budou hlasovat podle odhadovaných výsledků je snad dokonce víc než samotných respondentů z předvolebních průzkumů. Své rozhodnutí volit Jiřího Drahoše odůvodňují tím, že „volím hlavou“, protože na volbu srdcem není prostor.

Nesouhlasím. Pojďme si teď nastínit situaci, která může nastat, když vyjdou předvolební průzkumy a do druhého kola skutečně postoupí Drahoš se Zemanem. Existuje reálná možnost, že Zemanův tým vycítí slabinu protikandidáta a vyzve ho k televizní debatě. Zeman tím sice poruší své slovo, že nebude dělat kampaň, ale jak jsme od našeho prezidenta slyšeli v minulosti už mnohokrát, jen blázen nemění své názory.

Pozvánku do debaty před druhým kolem nebude moct Drahoš odmítnout, a přestože Miloš Zeman už není v takové formě jako byl před pěti lety, stále je to dobrý řečník. A věřím, že by se na debatu dokázal velmi dobře připravit a vytáhl by téma, na které by Drahoš neuměl zareagovat. Nepřáli bychom si, aby v takovém případě naproti Miloši Zemanovi seděl například Pavel Fischer, Michal Horáček nebo Mirek Topolánek? Navíc by si Zeman pro duel rozhodně nevybral Českou televizi, ale nejspíš TV Barrandov, kde by měl na své straně i moderátora.

3869441_horacek-fischer-duel-v1
Horáček s Fischerem pravděpodobně do druhého kola nepostoupí. Neměli by ale tváří tvář Zemanovi větší šanci?

Možná to vypadá, že Jiří Drahoš nemá žádný „škraloup“, ale ono se vždycky něco najde (nebo vymyslí). Minimálně výběr jeho spolupracovníků je základ, na kterém by mohl Zeman stavět. Ale jsou tu i další témata, ke kterým nemá bývalý šéf Akademie věd jasný postoj, ať už je to zákaz stavby minaretů, povinnost mazat fake news nebo zavedení obecného referendum (zdroj: Volebnikalkulacka.cz). To všechno jsou témata, na kterých by mohl Zeman Drahoše ugrilovat.

A nemusí to být jen při televizní debatě. Už při předchozích volbách ukázalo Zemanovo okolí, že mu nekalé praktiky nejsou cizí. To, například když byl zveřejněn nepravdivý inzerát namířený proti Karlovi Schwarzenberovi v Blesku.

Tím vším nechci říct, že by Jiří Drahoš byl špatný kandidát. Naopak. Myslím, že by byl skvělým prezidentem. Proto bych byl rád, kdyby víc lidí volilo Jiřího Drahoše, protože je to Jiří Drahoš a ne z toho důvodu, že ho chtějí ostatní. Myslím, že i pro něj samotného by to byla potěšující zpráva, která by mu dodala sebevědomí.

Lidé, kteří budou volit Jiřího Drahoše „hlavou“ mají nejspíš pocit, že jsou o krok napřed a vypálí tak Zemanovi rybník. S tím ale pravděpodobně Zemanův tým počítá a připravuje se právě na tuto variantu. Nedivil bych se, kdyby už teď měli na Jiřího Drahoše připravenou nějakou špínu.

Máme na výběr z několika skvělých kandidátů. Všichni mají své silné a slabé stránky. Volme toho, kdo je nám nejbližší. A pokud to bude Jiří Drahoš, tak super. A když někdo jiný, taky fajn. Věřím totiž tomu, že tentokrát nebudou demokratičtí kandidáti vést žabomyší války a do druhého kola podpoří soupeře Miloš Zemana.

Představit paní Columbovou

Prezidentští kandidáti si přes Vánoce pravděpodobně dopřávají trochu odpočinku, už cca tři dny jsme totiž neměli možnost zhlédnout žádnou prezidentskou debatu. A myslím, že to není vůbec na škodu. Klidně by ta pauza mohla být ještě o něco dělší. Podle mě bylo debat v poslední době zbytečně moc. Až příště jeden z kandidátů bude znovu muset odpovídat na otázku, jestli by chtěl přijmout euro, rovnou vypínám přenos. Už jsme totiž slyšeli nesčetněkrát. Všichni už odpovědi na tyto hlavní otázky znají, pokud je to alespoň trochu zajímá.

Vůbec se tak nedivím Drahošovu rozhodnutí neúčastnit se některých debat. I když v jeho případě jde spíš o kalkul, protože ví, že v debatách není silný. A chce se věnovat tomu, co mu jde nejlíp, setkávat se s lidmi.

To by měli dělat i ostatní kandidáti. Je to možná mravenčí práce, která ale k politice patří a díky sociálním sítím lze její výsledky znásobit, Andrej Babiš by mohl vyprávět. Problém je, že kandidát je jenom jeden a hlasů potřebuje skoro tři miliony (Miloš Zeman v roce 2013 získal 2 717 405 voličů). A právě proto by měli prezidentští kandidáti využít zapomenutého esa v rukávu, svých manželek.

Protože mezi kandidáty není ani jedna žena, mohl by výraznější vstup jedné z potenciálních prvních dam do kampaně přinést nový impulz. Vůbec nepochybuji o tom, že manželky mají na své protějšky velký vliv, tak proč bychom se o nich neměli dozvědět víc. Michal Horáček například tvrdí, že jeho kampaň je radikálně transparentní, ale o jeho manželce nevíme vůbec nic.

Vzpomeňme si na prezidentské volby v USA, které jsou samozřejmě v mnoha ohledech odlišné, ale stejně si nedovedu představit, že bychom o rodině některého z kandidátů věděli tak málo jako je tomu v případě těch českých. A rodinní příslušníci hráli opravdu důležitou roli. A zatímco Hillary Clinton musela odrážet útoky na svého manžela kvůli sexuálním skandálům z minulosti, tak Ivanka Trump na voliče působila jako přijatelnější kopie svého otce, která na něj může mít dobrý vliv v určitých otázkách. Jestli se jí to daří, je teď už jedno. V kampani to posloužilo dobře a Trump se stal prezidentem.

gettyimages-528407672-1471895318
Ivanka s manželem Jaredem. Ideální pár, který sehrál v Trumpově kampani zásadní roli.

A podobně by to mohlo působit i v České republice, manželky (ale klidně i dcery nebo synové) jednotlivých kandidátů by mohly své protějšky doplňovat, vyvažovat a získávat tak prostor v médiích. Rozhovorů (a debat) s Pavlem Fischerem jsem viděl už několik, další už si pravděpodobně nepustím, ale kdyby se objevilo interview s jeho manželkou, tak se na něj podívám. Jenže já jsem před psaním tohoto článku ani nevěděl, jak se jmenuje.

Tak jsem zjistil, že manželka Pavla Fischera se jmenuje Klára a má dokonce profil na Facebooku, ale přesně takhle by to podle mě vypadat nemělo. Sdílet statusy z oficiální stránky umím taky a možná u toho dostanu víc lajků než ona. Nejsmutnější na tom je, že ostatní partnerky většinou nemají ani ten profil na Facebooku.

Je samozřejmě hezké, že Eva Drahošová svého manžela podporuje a všude s ním jezdí. Je dokonce možné, že svým příjemným vystupováním doplňuje svého ne vždy pohotového manžela, ale pokud má opravdu takové charisma, jak jsme mohli v několika krátkých reportážích vidět, je to plýtvání jejím potenciálem. Proč by nemohla objíždět menší města v České republice, kde by mluvila dalšími lidmi a zároveň „polidšťovala“ svého manžela („No to víte, Jirka občas chrápe, ale stejně ho mám ráda.“). Jiří Drahoš má šanci se stát prezidentem, kdo by se nechtěl potkat s příští první dámou?

Nezapomeňme, že toto téma hrálo roli už v minulých volbách. O rodině Karla Schwarzenberga víme velmi málo, na veřejnost se dostalo snad pouze to, že otec její manželky byl nacista. Naopak Miloš Zeman během kampaně do popředí vytáhl svou dceru Kateřinu a upozadil manželku Ivanu. Chytré řešení. Od té doby se však mnohé změnilo, protože se zjistilo, že Katka hrála v podivném filmu a Ivana Zemanová tak byla nucena sehrát trapné divadlo, když se stala šéfkou kampaně svého manžela. To současnému prezidentovi žádné body nepřineslo. A toho musí jeho soupeři využít.

2667557-img-ivana-zemanova-prvni-dama-manzelka-prezident-milos-zeman-armada-vojsko-v2
Není Ivana jako Ivanka. Neměla by první dáma přinášet do úřadu určitou noblesu?

Vím, že manželky a rodina obecně nemusí být součástí kampaně. Pokud chce některý z kandidátů své nejbližší toho humbuku uchránit, má na to plné právo. Ale jsem přesvědčen, že na voliče bude velmi dobře působit, pokud některý z kandidátů trochu poodhalí své soukromí a zapojí svou rodinu. Výběr životní partnerky totiž může o samotném kandidátovi ledasco prozradit.

S Babišem? Jako s každým jiným

Hlasování o důvěře vládě proběhne 10. ledna a zatím to vypadá, že Babišův menšinový kabinet potřebnou podporu v Poslanecké sněmovně nezíská. Zatím pouze komunisté přemýšlí o tom, že by vládu podpořili. Pravděpodobně se tak chtějí odvěčit za nebývalý vliv, který díky Babišovi získali. I to bude ale málo.

Zdá se, že si z toho šéf hnutí ANO moc nedělá. Jakoby ani nepočítal, že se mu to na první pokus povede. Babiš přistupuje k sestavení vlády jako student vysoké školy k prvnímu pokusu u zkoušky, což je trochu děsivé, ale v jeho pozici pochopitelné. Může si to totiž dovolit, na Hradě má spojence a v Poslanecké sněmovně pohodlných 78 křesel. Bez něho to prostě nepůjde.

Poslední průzkum navíc potvrdil, že Babišova minimální snaha sestavit většinovou vládu, voličům nevadí, naopak. Podpora ANO roste a hnutí by volilo 35 % voličů. Samozřejmě se jedná o jeden průzkum a realita může být jiná. Ale nedivil bych se, kdyby nebyla. Babiš totiž jasně dává najevo, že chce pracovat a „tradiční politické strany“ mu v tom brání. Opozice je navíc slabá a roztříštěná. Demokratický blok už neexistuje. O ČSSD prakticky neslyšíme. A Piráti se tváří, že se jich to celé netýká a jedou si to svoje.

Karty jsou jasně rozdány a musí se s nimi hrát. A hlavně opoziční strany musí začít hrát, něco začít dělat, jinak by po dalších volbách už nemusely existovat. Jedna reklama říká, že „Ne z nás dělá to, čím jsme“, ale jak se ukazuje, může to fungovat u piva, ale určitě ne v politice. Lidé už jsou tím věčným odmítáním unaveni.

Opozičním stranám se navíc nedaří Babiše konstruktivně kritizovat. V posledních týdnech se kritika hnutí ANO omezila pouze na situaci kolem Čapího hnízda. V České republice už neexistuje člověk, který by nebyl touto kauzou unaven. Veřejnost si názor udělala. Teď je to v rukou poslanců a policie.

c61dfe653f89babf899181d3ba5b_r16_9_w782_h440_g0513ab7ee48811e5bb3a0025900fea04
Tuhle budovu zná víc lidí než Tančící dům nebo Žižkovskou věz.

Pokud chtějí Babiše kritizovat, což by se samozřejmě dít mělo, tak jako každého jiného politika. Opoziční strany by mu měly přestat dávat speciální prostor, protože zatím toho vždy využil ve svůj prospěch. Proč se místo toho nezaměřit na skutečné, politické neúspěchy? Například na fakt, že navrhovaný rozpočet na rok 2018 opět počítá s minimálními investicemi? Že se staví málo dálnic? Že jeho vláda odborníků se skládá z amatérů typů Šlechtové a Vojtěcha, kteří se budou problematiku svých rezortů teprve učit? A našlo by se toho samozřejmě víc.

Důležitá otázka, kterou si musí zástupci politických stran odpovědět je, jestli je horší mít trestně stíhaného premiéra nebo Poslaneckou sněmovnu, která potenciálně trestnou činnost kryje. Protože z těchto možností teď mají na výběr. Takto rozhodli voliči. A nic se na tom v nejbližší době nezmění.

Opoziční strany, které s Babišem nechtějí jít do koliace, většinou argumentují tím, že nechtějí být ve vládě s trestně stíháným premiérem, protože by to poškodilo reputaci České republice v zahraničí. Ale opravdu je to to nejhorší, co se může stát? Nebude větší problém, když ve vládě opět po téměř 30 letech zasednou komunisté? Nebo kdyby se stal ministrem Okamura?

JB4eb8d7_mm2
Druhý pokus k sestavení vlády bude už brát Babiš vážně a osloví poslance, kteří s ním budou ochotni vyjednávat. 

Obojímu se dá zabránit, stačí dát Babišovi lepší nabídku. Ať už reálnou nebo takovou, kterou ANO nebude moct přijmout. Pro opoziční strany (zejména pro ČSSD, ODS, KDU-ČSL, TOP 09 a STAN) je to ideální příležitost, jak vystoupit z toho nepřehlédného shluku „bojovníků proti Babišovi“ a naopak se ukázat jako ti, kteří se chtějí na řešení podílet.

Mají ostatní strany strach, že poslanecký klub ANO nebude chtít vydat svého šéfa policii? Mohou si to dát jako podmínku vstupu do vlády. Bojí se toho, že Babiš bude omezovat demokracii rušením senátu nebo redukováním počtu poslanců? V koaliční smlouvě může být odstavec, který tohle zakáže. Nechtějí, aby ANO kontrolovalo policii? Pak není nic jednoduššího než si nárokovat ministerstvo vnitra.

Samozřejmě těch podmínek může být mnohem víc a některé se Babišovi určitě nebudou líbit, ale to nevadí. Bude to on, kdo bude většinové vládě bránit a bude muset vysvětlovat, proč ji nechce. Bude se muset, alespoň dočasně, stáhnout do defenzívy. A pokud nakonec ANO postaví vládu opřenou o hlasy SPD a KSČM, Babiš nebude moct říkat, že ho k tomu ostatní strany dotlačily a nedaly mu na výběr.

Existuje argument, že Babiš své koaliční partnery ničí a do vlády by s ním šel jedině sebevrah, ale tentokrát to může být jinak. Sobotka s Bělobrádkem byli zaskočeni a Babiše před čtyřmi roky podcenili a svůj deficit na startu už nikdy nedohnali. I tak je to riskantní krok a nemusí se stranám vyplatit, ale ani současná taktika moc nefunguje. Vždyť podle průzkumů jsou TOP 09 a STAN už teď mimo sněmovnu.

Nejsem Babišův fanoušek, mnohem raději bych byl, kdyby byla vláda bez něj, ale při současném rozložení sil v Poslanecké sněmovně to prostě není možné. Je možné za čtyři roky bude situace jiná, ale to je opravdu dlouhá doba a navíc při současném trendu na tom v roce 2021 můžeme být ještě hůř.

Co bude až nebude Jágr?

Česká republika se od sametové revoluce ve světě těšila velmi dobrému jménu. Kdykoliv jsem přijel do zahraničí neměl jsem problém nalézt s místními společné téma, všichni totiž znali jména jako Havel, Nedvěd nebo Jágr. Možná někde na světě existuje někdo, kdo nezná nikoho z této trojice, ale moc takových lidí nebude.

cropped_jaromir_jagr.jpg
Druhý nejlepší hokejista historie se prostě nerodí každý den.

Jenže Havel už je po smrti a jeho odkaz neustále špiněn populisty, kterým se prostě jeho filozofie nehodí do krámu. Nedvěd už několik let nehraje, patří sice do nejužšího vedení jednoho z nejlepších fotbalových klubů na světě, ale není na očích. No a pak je tu Jágr, na toho jsme pořád pyšní, ale jeho kariéra taky nebude trvat večně, i když to tak může vypadat.

Ale co přijde pak? Byli jsme národ, který v mnoha odvětvích hrál prim, a to i přes svoji malou populaci. Nechci říct, že teď nemáme schopné lidi. Určitě máme. Berdych s Plíškovou patří mezi tenisovou špičku, stejně tak Voráček s Pastrňákem v hokeji. Ale není to stejné. Nejsou to symboly svých oborů, což výše zmíněná trojice byla.

Mimořádně šikovné lidi máme v byznysu. Za všechny jmenujme třeba Olivera Dlouhého nebo Josefa Průšu, kteří vybudovali projekty s mezinárodním přesahem, nemají za sebou žádné korupční prostředí a vypracovali se opravdu pouze svou pracovistostí. Jenže tyto úspěchy je těžké přetavit v národní hrdost.

Co tedy bude až skončí Jágr? Zvykneme si na roli malého státu, který občas, někdy, něco, někde vyhraje? O kterém se bude jednou za čas bude mluvit v zahraničních zprávách, a to ještě z důvodu naší strategické polohy? Hrdý národ olympijských vítězů se má stáhnout do ústraní? Když už jednou zažijete úspěch, je těžké hrát druhé housle. A proto se mnozí obrací k tomu, kdo jim pocit výjmečnosti dodává.

Právě z potřeby „být vidět“ podle mě pramení popularita současného prezidenta. Zeman svými cestami na východ dává občanům České republiky pocit důležitosti. V Číně i v Rusku se mu totiž dostává obrovské pozornosti a lidé mají pocit, že kvůli Zemanovi hraje naše malá země opět první housle. A je jim jedno, že jestli to dává ekonomický smysl nebo ne.

Pokud bych měl použít fotbalovou metaforu, tak Zeman je jako Neymar. Ten hrál v nejlepší lize, v jednom z nejlepších týmů světa, ale nebyl hlavní hvězda, nelíbilo se mu, že je vždy jeden z trojice Messi – Suarez – Neymar. Nechtěl být jeden z mnoha, a proto se rozhodl odejít do francouzského týmu Paris Saint Germain. Do horší ligy, méně kvalitního týmu s menší šancí na titul v Lize mistrů, ale stal se hlavní hvězdou, a o to mu šlo. Náš prezident nedělá nic jiného.

A Zeman nedává Čechům pouze pocit důležitosti ve světě, ale také zábavu na domácí scéně. Přiznejme si, že pro spoustu lidí není politika nic jiného než zdroj rozptýlení. Dvě pětiny lidí nechodí k volbám, protože mají pocit, že stejně nic nezmění. Je jim jedno, jestli je u moci pravice nebo levice, Sobotka nebo Nečas. Orientace na východ nebo na západ jsou pro ně prázdná slova. „Chleba levnější nebude,“ říká se často. Mnoha lidem je obsah politiky ukradený.

Ten, kdo bude chtít Zemana porazit, musí voličům nabídnout trochu estrády, která je bude bavit a vytrhovat z každodennosti. Proto kandidatura Mirka Topolánka vzbudila takové vášně. Všichni věděli, že s Topolem je sranda a má určité charisma. S Drahošem sranda není, s Horáčkem možná sranda je, ale taková, která by rezonovala v Televizních novinách s Lucií Borhyovou.

53_1003323_46062
Ani Havlův kult se nezrodil přes noc. Za své názory strávil několik let ve vězení.

Jágr sice ještě neskončil, ale doba, kdy se Česká republika těšila na západě dobrému jménu ano. A my teď stojíme před volbou, která může odkaz velkých jmen předchozích dekád definitivně zničit. Pokud bude prezidentem zvolen opět Miloš Zeman, dá se očekávat další posun na východ, kde jsme sice mezi prvními, ale hrajeme druhou ligu, ať už se na to díváme z ekonomického pohledu nebo třeba optikou lidských práv. Nebo můžeme zůstat na západě, součástí Evropské unie, kde jsme sice jedni z mnoha, ale nikdo nás nenutí dělat ponížená gesta a říkat očividné lži, jen abychom si svou pozici udrželi.

Vydobýt si renomé, které na západě měl Jágr, Havel nebo Nedvěd, není jednoduché. Jejich příběhy jsou neuvěřitelné, jedinečné a neopakovatelné, které vedly k tomu, že se ve svých oborech tito lidé stali modlami. Neexistují žádné zkratky. To si musíme uvědomit a trpělivě čekat než přijdou další takoví. Nesmíme hledat jednoduchá řešení, které nám možná krátkodobě pohladí ego, ale z dlouhodobého hlediska můžou mít fatální důsledky.

Sociální bubliny nemůžou za všechno

Pojem „sociální bublina“ byl v USA poprvé použitý už v roce 2010, do širšího podvědomí se dostal v posledních letech, zejména ve spojení s hlasováním o Brexitu a potom i s americkými prezidentskými volbami. Nemá cenu se o tomto fenoménu rozepisovat. Ve zkatce lze říct, že výsledkem sociálních bublin je společnost, ve které si už mezi sebou nepovídají lidé s odlišnými názory.

A zatímco sociální bubliny jsou určitě velký problém, nemůžeme na ně svádět všechno. Pořád máme ve svém okolí lidi s odlišnými názory, akorát o nich nevíme. Můžou to být rodiče, prarodiče, kamarádi, kolegové, tedy lidé, ke kterým máme relativně blízko. Přesto o jejich názorech (zejména těch politických) víme velmi málo. Těch důvodů, proč to tak je, může být hned několik.

Někteří to prostě nechtějí řešit, není to pro ně důležité téma a stejně jako s nikým nerozebírají oblíbenou značku bot, nechtějí mluvit ani o politice. Pak je tady ale druhá část obyvatel, která by klidne diskutovala, ale nemá argumenty, které by mohla použí. Jejich oblíbenci (politici) jim je prostě nedodávají.

Jak se teď musí cítit voliči Radka Kotena? Nový šéf bezpečnostního výboru totiž v posledních dnech nedělá nic jiného než že popírá své předvolební výroky. Smazal si podstatnou část svých příspěvků na Facebooku a odmítá odpovídat na dotazy novinářů, aby se k těmto krokům vyjádřil. Necítí se voliči SPD zrazeni? Nejsou zklamaní ti, kteří ho volili kvůli jeho zpikleneckým teoriím (smrtící mikrovlnky, radioaktivní mrak ve Francii)? Jak mají teď před svými známými obhájit jeho volbu? Prakticky nemají jak. Staré argumenty neplatí a nové nemají. Proto se budou podobným debatám v budoucnu výhybat.

Radek Koten je sice ukázkový exemeplář, ale takových jako je on je v SPD celá řada (čti: všichni). Dalším krásným příkladem může být sám předseda hnutí Okamura, který si najednou uvědomil, že nulová daň na pivo není tak špatný nápad. Samozřejmě bez vysvětlení.

Ale aby mě Okamura neoznačil za bruselského špióna placeného Sorosem, tak uvedu i další příklady. Naneštěstí jich máme v České republice požehnaně.

Můžeme pokračovat u Andreje Babiše. Ten se zase neobtěžuje vysvětlovat své četné kauzy, z nichž nejznámější je Čapí hnízdo. Jeho argumentace se vždy stočí k obviňování tradičních politiků, nikdy neřekne, jak to bylo doopravdy. A není to jen Čapí hnízdo, šéf hnutí ANO podobně postupuje při jakémkoliv obviňení, není zvyklý cokoliv vysvětlovat. A jeho podporovatelům tak chybějí argumenty, které by mohly být použity na Babišovu obranu. Proto se lidé k Babišovi nehlásí, proto tolik z nás má pocit, že ve svém okolí žádného sympatizanta ANO nemá. Má, ale z výše zmíněných důvodů to ti lidé nepřiznají. Byli by totiž celou dobu v defenzivě.

WHATABOUTISM

Taktika, kterou Babiš často pouzívá („Podívejte se co tady tradiční strany za 20 let udělaly.“ nebo „Ať Kalousek ukáže své příjmy.“) se jmenuje WHATABOUTISM. Tuto techniku poprvé začal používat Sovětský svaz, když někdo poukazoval na jeho slabiny. Je dobré vědět odkud Babišův tým čerpá inspiraci.

A můžeme rovnou zamířit i do nejvyšších pater České republiky, k prezidentovi Zemanovi. Ten je známý svým výrokem, že jen blázen nemění názory. A podle toho se chová, prakticky každý den má jiný názor. Na Andreje Babiše, Evropskou unii nebo přímou demokracii. Zeman přestal chodit do pořadů České televize, kde mu kladli nepříjemné otázky. Jeho voliči tedy neví, proč ten či onen krok dělá a musí doufat, že to s nimi myslí dobře. A tak nastává opět stejná situace. Svou náklonnost k němu nebudou prezentovat mimo svou sociální bublinu, protože ví, že by na na některé otázky nedokázali odpovědět. Lepší je se debatě vyhnout.

Nejnovější kapkou v Zemanově moři lží je prezidentská nekampaň. Už před několika měsíci slíbil, že nebude útočit na ostatní kandidáty, což se mu v případě Jiřího Drahoše moc nedaří (velmi aktivní je v tomto ohledu i jeho mluvčí Ovčáček na Twitteru).  Teď navíc Českou republiky zaplavily billboardy, které propagují Zemanovu knihu, jejíž název by se dal zároveň brát jako předvolební heslo – „Můžeme si vládnout sami“. Drží prezident slovo? Bohužel ne. Vysvětlil to nějak? Ne. Budou se o tom chtít jeho podporovatelé bavit? Tak určitě.

A posledním do party není nikdo jiný než Václav Klaus mladší. Ten se sice do Poslanecké sněmovny dostal za ODS, ale zatím víc působí jako kandidát ANO nebo SPD. Ani on nemá potřebu své kroky vysvětlovat. A rovnou si na tom postavil svou image neohroženého solitéra, který nemá potřebu své kroky zdůvodňovat. Má pravděpodobně pocit, že těch 22 000 preferenčních hlasů ho k tomu opravňuje. Někdo by mu mohl připomenout, že ODS dostala celkem 572 000 hlasů, takže jeho hlasy tvoří pouze zlomek celkového výsledku.

Ani samotné vedení ODS si s Klausem neví rady, k jeho krokům se nijak nevyjadřuje. Jejich volič tak musí být zmaten. Volil stranu, která chce v EU zůstat, ale její nejvýraznější člen by neměl problém z Evropské unie vystoupit, což teď opět připomněl.

Na pár příkladech jsem se snažil demonstrovat, proč prakticky vymizela politická diskuze. Novodobí politici často dělají stejné chyby jako ti tradiční, ale na rozdíl od nich odmítají své kroky veřejnosti vysvětlovat a za své chyby se neomlouvají. Vyjadřují se pouze k tématům, která jsou jim příjemná, na kterých mohou nahnat politické body.

3240651-img-babis-sorry-jako-tricko-slogan-v3
Hláška „sorry jako“ se stala synonymem pro odpoveď na nepříjemnou otázku.

Všichni výše zmínění (s výjimkou Kotena) jsou velmi dobří rétoři, takže i v případě, že jsou zahnáni do kouta, se dokáží z této pozice dostat. Většinou tím, že přejdou do protiútoku. Jejich voliči při diskuzi se svým okolím už však takový luxus nemají. Nebo si snad dovede představit, že během debaty svého kamaráda označíte za bruselského špiona a urazíte inteligenci, protože se vás zeptal, proč co si jako Babišův volič myslíte o Čapím hnízdě?

Možnost klást nepříjemné otázky všem politikům patří mezi základní prvky vyspělé demokracie. Bohužel tímto základním nástrojem novodobí spasitelé pohrdají, protože se jim to nehodí do krámu. Kdyby nic jiného, už tohle by nám mělo sloužit jako výrazné varování o jejich úmyslech.

Všichni Okamurovi muži

Volební úspěch Svobody a přímé demokracie (SPD) Tomia Okamury se dal očekávat. Předvolební průzkumy straně pravidelně připisovaly deset a více procent, Okamura a jeho věrní vymetali každou hospodu v České republice a na sociálních sítích se to jen hemžilo uživateli s plackou SPD. Výsledek? 10,64 %, 22 poslanců a čtvrtá nejsilnější strana ve sněmovně.

Mám ale pocit, že nejvíc velký úspěch SPD zaskočil samotného Tomia Okamuru, který vůbec nepřipravil své straníky na povolební situaci. Tedy na takovou situaci, kdy už nemůže všechno táhnout sám Okamura (popřípadě jeho pravá ruka Radim Fiala), ale musí začít fungovat SPD jako celek.

Už v některých částech kampaně bylo vidět, že SPD trpí nedostatkem kvalitních lidí. Blamáž hrozila vždy, když diskutoval někdo jiný než Okamura. Tragický výkon Miloslava Roznera v děbatě o kultuře tuto skutečnost jen zdůraznil. Připomeňme, že na každém plakátu SPD byl vždy a pouze Okamura, nikdo jiný. SPD je s osobou svého předsedy svázána podobně jako hnutí ANO.

Okamura se navíc rozhodl, že chce do vlády, aby mohl prosazovat svůj program. Teď při každé příležitosti kritizuje strany, které míří do opozice, protože oni přece nechtějí pracovat pro občany, ale pouze pobírat tučné poslanecké platy. Vždycky však zapomene dodat, že to je přesně to, co on odělal poslední čtyři roky.

Ale zpět k původní myšlence. Okamura chce do vlády, stal se místopředsedou Poslanecké sněmovny a zástupce z řad SPD by navíc měl předsedat bezpečnostnímu výboru. A přestože Babiš s SPD do vlády nechce, zbylé pozice nejspíš obsadí. Jeho SPD tak bude hrát v české politice mnohem aktivnější roli než tomu bylo v případě Úsvitu, který byl spíše parodií na konstruktivní opozici.

Ovšem tady přichází zásadní trhlina v Okamurově plánu. Když je člověk v opozici, tak může na všechno říkat NE, NE, NE a vlastně tak plní svou roli. Pokud je ve vedoucí funkci, musí říkat především JAK, KAM a PROČ. Měl by mít vizi, umět své kroky vysvětlovat a být připraven na kritiku. A na to Okamurovi poslanci rozhodně připraveni nejsou.

Typickým příkladem je kandidát na předsedu bezpečnostního výboru Radek Koten, ten v minulých letech často šířil dezinformace, konspirační teorie a další fake news. Dalo se čekat, že ho s tím budou novináři konfrontovat, ale když se to stalo, Koten nedokázal nic z uspokojivě vysvětlit. To je samozřejmě Okamurova chyba, ten by měl nejlépe vědět, jaké lidi má v týmu a kde jsou jejich slabiny.

Stejný případ je i Jaroslav Staník, který posílal do plynu židy, Romy a gaye. Nejvíc mě na tom překvapilo, že tam nezahrnul i muslimy. Možná pro ně mají v SPD přichytaný jiný druh popravy. Okamura samozřejmě celou situaci obrátil, označil ji za lživou a ještě u svých příznivců na Facebook sklidit potlesk za boj s neférovými médii. Mimochodem již zmínění Staník je bývalým členem KSČ a ČSSD. To aby byl obrázek o něm kompletní.

Snímek obrazovky 2017-11-24 v 13.40.24
Oproti Facebooku Tomia Okamury vypadají Parlamentní listy jako server šířící pravdu a lásku.

Okamura by se rád zbavil nálepky rasisty a xenofoba, kvůli které s ním nechce vládnout ani Andrej Babiš. A výlevy Kotenů a Staníků mu v tom zrovna nepomáhají.

Posledním příkladem, který ukazuje, že Okamura povolební situaci nezvládá je opětovná ignorace pořadů České televize, kam jsou členové SPD pravidelně zváni. Vtipné je, že před volbami pozvání přijímali, protože potřebovali hlasy. Teď, když by měli své kroky vysvětlovat, už se jim to nehodí. To jsou asi ty principy odvolatelnosti politiků v praxi – o poslancích SPD vědět nebudeme, takže jim nebude hrozit odvolání. Geniální plán.

A tak například Tereza Hyťhová (22 let) nepřijala pozvání k debatě nejmladších poslanců o 17. listopadu s Dominikem Ferim (TOP 09), Monikou Obornou (ANO) a Františkem Kopřivou (Piráti). Řekl bych, že celkem přijatelná sestava, ve které by zástupkyně SPD určitě dostala prostor. Pochopil bych, kdyby nešla do debaty s Kalouskem, který by ji dost možná znemožnil. Kdybych si měl tipnout, tak bych řekl, že ji účast zakázal sám Okamura, který prostě nehodlá riskovat další blamáž á la Rozner.

Na cenzuře ze strany tradičních (a prolhaných) médií je postavena celá Okamurova kariéra. Pokud se teď ukáže, že je pravidelně zván do různých pořadů a vytrvale odmítá účast, může to narušit jeho auru bojovníka za pravdu. Bude důležité, aby tohle téma někdo uchopil a jasně na něj poukázal. Jeho voliči si toho sami nevšimnou.

Na první pohled se může zdát, že SPD má stejné problémy jako další strana jednoho muže, ANO. Rozdíl mezi nimi je ale obrovský. Obě hnutí jsou sice postavené zejména na jedné osobě, ale zbytek členů je diametrálně odlišný. V ANO jsou lidé, kteří v Babišovi vidí motor změny v české politice. Spousta oportunistů ale určitě ne hlupáků. Těch je bohužel SPD plné. Casting na kandidátku do Poslanecké sněmovny pravděpodobně probíhal v nádražních restauracích nebo ve frontě před Kauflandem. To Okamurovi vyhovovalo v předvolební kampani, nikdo normální by s ním stejně nekandidoval. Teď by však tenhle výběr okresního přeboru měl začít kopat první ligu a spravovat Českou republiku.

Dvojice Koten & Rozner získala absolutně nejmenší počet preferenčních hlasů ze všech poslanců. Pouze 675, respektive 642. To svědčí o tom, že jsou ve svých regionech prakticky neznámí a pouze se svezli s osobou Tomia Okamury. Jestli tam budou oni nebo Franta Omáčka a Pepa Novák je úplně jedno. Oni žádnou přidanou hodnotu pro náš stát nepřináší.

Znovu si připomeňme, že Tomio Okamura není žádný hlupák, ale možná by se měl vrátit zpátky na zem. Nechápu, proč se teď žene do vlády. Něvěřím, že by jeho ministři vydrželi celé volební období. Takže, abych parafrázoval samotného šéfa SPD „Pane Okamuro, příště se prosím připravte. Je to ostuda, co tady vaši lidé předvadí.“

BONUS<<<<
k Koten vyrostl na „Zprávách SPD“, které na jeho Facebooku přinášejí novinky, „o kterých tradiční média mlčí“. Možná by měl někdo členům SPD vysvětlit, že zpravodajské portály tady nejsou od toho, aby šířily politický program.

Video z dnešní tiskové zprávy SPD. Otázky jdou na Radka Kotena, odpovídá však Tomio Okamura. Moc dobře ví proč.


gt;