Sociální bubliny nemůžou za všechno

Pojem „sociální bublina“ byl v USA poprvé použitý už v roce 2010, do širšího podvědomí se dostal v posledních letech, zejména ve spojení s hlasováním o Brexitu a potom i s americkými prezidentskými volbami. Nemá cenu se o tomto fenoménu rozepisovat. Ve zkatce lze říct, že výsledkem sociálních bublin je společnost, ve které si už mezi sebou nepovídají lidé s odlišnými názory.

A zatímco sociální bubliny jsou určitě velký problém, nemůžeme na ně svádět všechno. Pořád máme ve svém okolí lidi s odlišnými názory, akorát o nich nevíme. Můžou to být rodiče, prarodiče, kamarádi, kolegové, tedy lidé, ke kterým máme relativně blízko. Přesto o jejich názorech (zejména těch politických) víme velmi málo. Těch důvodů, proč to tak je, může být hned několik.

Někteří to prostě nechtějí řešit, není to pro ně důležité téma a stejně jako s nikým nerozebírají oblíbenou značku bot, nechtějí mluvit ani o politice. Pak je tady ale druhá část obyvatel, která by klidne diskutovala, ale nemá argumenty, které by mohla použí. Jejich oblíbenci (politici) jim je prostě nedodávají.

Jak se teď musí cítit voliči Radka Kotena? Nový šéf bezpečnostního výboru totiž v posledních dnech nedělá nic jiného než že popírá své předvolební výroky. Smazal si podstatnou část svých příspěvků na Facebooku a odmítá odpovídat na dotazy novinářů, aby se k těmto krokům vyjádřil. Necítí se voliči SPD zrazeni? Nejsou zklamaní ti, kteří ho volili kvůli jeho zpikleneckým teoriím (smrtící mikrovlnky, radioaktivní mrak ve Francii)? Jak mají teď před svými známými obhájit jeho volbu? Prakticky nemají jak. Staré argumenty neplatí a nové nemají. Proto se budou podobným debatám v budoucnu výhybat.

Radek Koten je sice ukázkový exemeplář, ale takových jako je on je v SPD celá řada (čti: všichni). Dalším krásným příkladem může být sám předseda hnutí Okamura, který si najednou uvědomil, že nulová daň na pivo není tak špatný nápad. Samozřejmě bez vysvětlení.

Ale aby mě Okamura neoznačil za bruselského špióna placeného Sorosem, tak uvedu i další příklady. Naneštěstí jich máme v České republice požehnaně.

Můžeme pokračovat u Andreje Babiše. Ten se zase neobtěžuje vysvětlovat své četné kauzy, z nichž nejznámější je Čapí hnízdo. Jeho argumentace se vždy stočí k obviňování tradičních politiků, nikdy neřekne, jak to bylo doopravdy. A není to jen Čapí hnízdo, šéf hnutí ANO podobně postupuje při jakémkoliv obviňení, není zvyklý cokoliv vysvětlovat. A jeho podporovatelům tak chybějí argumenty, které by mohly být použity na Babišovu obranu. Proto se lidé k Babišovi nehlásí, proto tolik z nás má pocit, že ve svém okolí žádného sympatizanta ANO nemá. Má, ale z výše zmíněných důvodů to ti lidé nepřiznají. Byli by totiž celou dobu v defenzivě.

WHATABOUTISM

Taktika, kterou Babiš často pouzívá („Podívejte se co tady tradiční strany za 20 let udělaly.“ nebo „Ať Kalousek ukáže své příjmy.“) se jmenuje WHATABOUTISM. Tuto techniku poprvé začal používat Sovětský svaz, když někdo poukazoval na jeho slabiny. Je dobré vědět odkud Babišův tým čerpá inspiraci.

A můžeme rovnou zamířit i do nejvyšších pater České republiky, k prezidentovi Zemanovi. Ten je známý svým výrokem, že jen blázen nemění názory. A podle toho se chová, prakticky každý den má jiný názor. Na Andreje Babiše, Evropskou unii nebo přímou demokracii. Zeman přestal chodit do pořadů České televize, kde mu kladli nepříjemné otázky. Jeho voliči tedy neví, proč ten či onen krok dělá a musí doufat, že to s nimi myslí dobře. A tak nastává opět stejná situace. Svou náklonnost k němu nebudou prezentovat mimo svou sociální bublinu, protože ví, že by na na některé otázky nedokázali odpovědět. Lepší je se debatě vyhnout.

Nejnovější kapkou v Zemanově moři lží je prezidentská nekampaň. Už před několika měsíci slíbil, že nebude útočit na ostatní kandidáty, což se mu v případě Jiřího Drahoše moc nedaří (velmi aktivní je v tomto ohledu i jeho mluvčí Ovčáček na Twitteru).  Teď navíc Českou republiky zaplavily billboardy, které propagují Zemanovu knihu, jejíž název by se dal zároveň brát jako předvolební heslo – „Můžeme si vládnout sami“. Drží prezident slovo? Bohužel ne. Vysvětlil to nějak? Ne. Budou se o tom chtít jeho podporovatelé bavit? Tak určitě.

A posledním do party není nikdo jiný než Václav Klaus mladší. Ten se sice do Poslanecké sněmovny dostal za ODS, ale zatím víc působí jako kandidát ANO nebo SPD. Ani on nemá potřebu své kroky vysvětlovat. A rovnou si na tom postavil svou image neohroženého solitéra, který nemá potřebu své kroky zdůvodňovat. Má pravděpodobně pocit, že těch 22 000 preferenčních hlasů ho k tomu opravňuje. Někdo by mu mohl připomenout, že ODS dostala celkem 572 000 hlasů, takže jeho hlasy tvoří pouze zlomek celkového výsledku.

Ani samotné vedení ODS si s Klausem neví rady, k jeho krokům se nijak nevyjadřuje. Jejich volič tak musí být zmaten. Volil stranu, která chce v EU zůstat, ale její nejvýraznější člen by neměl problém z Evropské unie vystoupit, což teď opět připomněl.

Na pár příkladech jsem se snažil demonstrovat, proč prakticky vymizela politická diskuze. Novodobí politici často dělají stejné chyby jako ti tradiční, ale na rozdíl od nich odmítají své kroky veřejnosti vysvětlovat a za své chyby se neomlouvají. Vyjadřují se pouze k tématům, která jsou jim příjemná, na kterých mohou nahnat politické body.

3240651-img-babis-sorry-jako-tricko-slogan-v3
Hláška „sorry jako“ se stala synonymem pro odpoveď na nepříjemnou otázku.

Všichni výše zmínění (s výjimkou Kotena) jsou velmi dobří rétoři, takže i v případě, že jsou zahnáni do kouta, se dokáží z této pozice dostat. Většinou tím, že přejdou do protiútoku. Jejich voliči při diskuzi se svým okolím už však takový luxus nemají. Nebo si snad dovede představit, že během debaty svého kamaráda označíte za bruselského špiona a urazíte inteligenci, protože se vás zeptal, proč co si jako Babišův volič myslíte o Čapím hnízdě?

Možnost klást nepříjemné otázky všem politikům patří mezi základní prvky vyspělé demokracie. Bohužel tímto základním nástrojem novodobí spasitelé pohrdají, protože se jim to nehodí do krámu. Kdyby nic jiného, už tohle by nám mělo sloužit jako výrazné varování o jejich úmyslech.

Všichni Okamurovi muži

Volební úspěch Svobody a přímé demokracie (SPD) Tomia Okamury se dal očekávat. Předvolební průzkumy straně pravidelně připisovaly deset a více procent, Okamura a jeho věrní vymetali každou hospodu v České republice a na sociálních sítích se to jen hemžilo uživateli s plackou SPD. Výsledek? 10,64 %, 22 poslanců a čtvrtá nejsilnější strana ve sněmovně.

Mám ale pocit, že nejvíc velký úspěch SPD zaskočil samotného Tomia Okamuru, který vůbec nepřipravil své straníky na povolební situaci. Tedy na takovou situaci, kdy už nemůže všechno táhnout sám Okamura (popřípadě jeho pravá ruka Radim Fiala), ale musí začít fungovat SPD jako celek.

Už v některých částech kampaně bylo vidět, že SPD trpí nedostatkem kvalitních lidí. Blamáž hrozila vždy, když diskutoval někdo jiný než Okamura. Tragický výkon Miloslava Roznera v děbatě o kultuře tuto skutečnost jen zdůraznil. Připomeňme, že na každém plakátu SPD byl vždy a pouze Okamura, nikdo jiný. SPD je s osobou svého předsedy svázána podobně jako hnutí ANO.

Okamura se navíc rozhodl, že chce do vlády, aby mohl prosazovat svůj program. Teď při každé příležitosti kritizuje strany, které míří do opozice, protože oni přece nechtějí pracovat pro občany, ale pouze pobírat tučné poslanecké platy. Vždycky však zapomene dodat, že to je přesně to, co on odělal poslední čtyři roky.

Ale zpět k původní myšlence. Okamura chce do vlády, stal se místopředsedou Poslanecké sněmovny a zástupce z řad SPD by navíc měl předsedat bezpečnostnímu výboru. A přestože Babiš s SPD do vlády nechce, zbylé pozice nejspíš obsadí. Jeho SPD tak bude hrát v české politice mnohem aktivnější roli než tomu bylo v případě Úsvitu, který byl spíše parodií na konstruktivní opozici.

Ovšem tady přichází zásadní trhlina v Okamurově plánu. Když je člověk v opozici, tak může na všechno říkat NE, NE, NE a vlastně tak plní svou roli. Pokud je ve vedoucí funkci, musí říkat především JAK, KAM a PROČ. Měl by mít vizi, umět své kroky vysvětlovat a být připraven na kritiku. A na to Okamurovi poslanci rozhodně připraveni nejsou.

Typickým příkladem je kandidát na předsedu bezpečnostního výboru Radek Koten, ten v minulých letech často šířil dezinformace, konspirační teorie a další fake news. Dalo se čekat, že ho s tím budou novináři konfrontovat, ale když se to stalo, Koten nedokázal nic z uspokojivě vysvětlit. To je samozřejmě Okamurova chyba, ten by měl nejlépe vědět, jaké lidi má v týmu a kde jsou jejich slabiny.

Stejný případ je i Jaroslav Staník, který posílal do plynu židy, Romy a gaye. Nejvíc mě na tom překvapilo, že tam nezahrnul i muslimy. Možná pro ně mají v SPD přichytaný jiný druh popravy. Okamura samozřejmě celou situaci obrátil, označil ji za lživou a ještě u svých příznivců na Facebook sklidit potlesk za boj s neférovými médii. Mimochodem již zmínění Staník je bývalým členem KSČ a ČSSD. To aby byl obrázek o něm kompletní.

Snímek obrazovky 2017-11-24 v 13.40.24
Oproti Facebooku Tomia Okamury vypadají Parlamentní listy jako server šířící pravdu a lásku.

Okamura by se rád zbavil nálepky rasisty a xenofoba, kvůli které s ním nechce vládnout ani Andrej Babiš. A výlevy Kotenů a Staníků mu v tom zrovna nepomáhají.

Posledním příkladem, který ukazuje, že Okamura povolební situaci nezvládá je opětovná ignorace pořadů České televize, kam jsou členové SPD pravidelně zváni. Vtipné je, že před volbami pozvání přijímali, protože potřebovali hlasy. Teď, když by měli své kroky vysvětlovat, už se jim to nehodí. To jsou asi ty principy odvolatelnosti politiků v praxi – o poslancích SPD vědět nebudeme, takže jim nebude hrozit odvolání. Geniální plán.

A tak například Tereza Hyťhová (22 let) nepřijala pozvání k debatě nejmladších poslanců o 17. listopadu s Dominikem Ferim (TOP 09), Monikou Obornou (ANO) a Františkem Kopřivou (Piráti). Řekl bych, že celkem přijatelná sestava, ve které by zástupkyně SPD určitě dostala prostor. Pochopil bych, kdyby nešla do debaty s Kalouskem, který by ji dost možná znemožnil. Kdybych si měl tipnout, tak bych řekl, že ji účast zakázal sám Okamura, který prostě nehodlá riskovat další blamáž á la Rozner.

Na cenzuře ze strany tradičních (a prolhaných) médií je postavena celá Okamurova kariéra. Pokud se teď ukáže, že je pravidelně zván do různých pořadů a vytrvale odmítá účast, může to narušit jeho auru bojovníka za pravdu. Bude důležité, aby tohle téma někdo uchopil a jasně na něj poukázal. Jeho voliči si toho sami nevšimnou.

Na první pohled se může zdát, že SPD má stejné problémy jako další strana jednoho muže, ANO. Rozdíl mezi nimi je ale obrovský. Obě hnutí jsou sice postavené zejména na jedné osobě, ale zbytek členů je diametrálně odlišný. V ANO jsou lidé, kteří v Babišovi vidí motor změny v české politice. Spousta oportunistů ale určitě ne hlupáků. Těch je bohužel SPD plné. Casting na kandidátku do Poslanecké sněmovny pravděpodobně probíhal v nádražních restauracích nebo ve frontě před Kauflandem. To Okamurovi vyhovovalo v předvolební kampani, nikdo normální by s ním stejně nekandidoval. Teď by však tenhle výběr okresního přeboru měl začít kopat první ligu a spravovat Českou republiku.

Dvojice Koten & Rozner získala absolutně nejmenší počet preferenčních hlasů ze všech poslanců. Pouze 675, respektive 642. To svědčí o tom, že jsou ve svých regionech prakticky neznámí a pouze se svezli s osobou Tomia Okamury. Jestli tam budou oni nebo Franta Omáčka a Pepa Novák je úplně jedno. Oni žádnou přidanou hodnotu pro náš stát nepřináší.

Znovu si připomeňme, že Tomio Okamura není žádný hlupák, ale možná by se měl vrátit zpátky na zem. Nechápu, proč se teď žene do vlády. Něvěřím, že by jeho ministři vydrželi celé volební období. Takže, abych parafrázoval samotného šéfa SPD „Pane Okamuro, příště se prosím připravte. Je to ostuda, co tady vaši lidé předvadí.“

BONUS<<<<
k Koten vyrostl na „Zprávách SPD“, které na jeho Facebooku přinášejí novinky, „o kterých tradiční média mlčí“. Možná by měl někdo členům SPD vysvětlit, že zpravodajské portály tady nejsou od toho, aby šířily politický program.

Video z dnešní tiskové zprávy SPD. Otázky jdou na Radka Kotena, odpovídá však Tomio Okamura. Moc dobře ví proč.


gt;

Antibabiš neuspěl. Nevyhraje ani Antizeman

Volby do Poslanecké sněmovny skončily naprostým vítězstvím Andreje Babiše. A to přesto (nebo možná právě proto), že ostatní strany neustále před hnutím ANO varovaly. Před každými volbami se říká to stejné, „negativní kampaň nefunguje“. Bohužel se z toho některé strany nepoučily a podle toho dopadly. Všichni víme, které to jsou. Nemít vlastní téma, popřípadě ho dostatečně nezdůrazňovat, je sebevražda.

Teď se přesuňme k prezidentským volbám, které s těmi parlamentními sdílejí hned několik parametrů. Favorit je jasný. Soutěží se (alespoň zatím) pouze o druhé místo, což je samozřejmě problém, když se prezident může být jen jeden.

Zemanovi se podařilo svou pozici ještě posílit, když odmítl účast v debatách s ostatními kandidáty, což se dalo očekávatTím však opět popřel fungování demokracie (viz níže). Navíc jasně ukázal, že nechce být prezidentem všech, ale vystačí si pouze s těmi, kteří mu fandí už teď.

„Demokracie je diskuze.“

To je jeden z nejznámějších citátů Tomáše Garrigua Masaryka. Náš první prezident je modlou, vzhlíží k němu běžní občané i politici. První republika je dávána jako vzor fungujícího státu. Proč tedy Zemanovým voličům nevadí, že se současný prezident jakékoliv diskuzi výhýbá, a tím odmítá Masaryka?

Přestože je to od Zemana chytrá taktika, může mu i hodně uškodit. Je důležité, aby některý z kandidátů dokázal Masarykův citát jasně formulovat a v neagresivním stylu zakomponovat do své kampaně. Ideálně ještě v prvním kole, aby to nevypadalo, že se tím vymezuje vyloženě proti Zemanovi.

To je totiž na celé kampani to nejdůležitější, nebýt Antizemanem, ale autentickým kandidátem. Zatím se to moc nedaří. Kandidáti jsou v nezáviděnodné pozici, potřebují se lidem představit, takže do prezidentských debat musí chodit, ale právě tím se v očích mnoha lidí šikují do protizemanovské opozice. Naneštěstí jsou názory jednotlivých kandidátů dost podobné. Celá skupina tak působí jako homogenní monolit a divák vlastně neví, koho si má oblíbit.

3769888_prezidentska-debata-kandidati-pravnicka-fakulta-prezidentske-volby-2018-michal-horacek-jiri-drahos-marek-hilser-jiri-hynek-v0
Mezi Horáčkem, Hilšerem a Drahošem jsou minimální rozdíly. Drahoš zatím vede, protože je nejmíň kontroverzní. Bude to stačit?

S tím souvisí i další věc, na které musí kandidáti zapracovat – vytvořit si své téma. U Zemana je to jasné, ten chrání zájmy obyčejných lidí. Jestli je to ve skutečnosti pravda, je vedlejší. Zeman o tom dokázal přesvědčit dost voličů.

Bohužel tohle ústřední téma kampaně zatím ostatním kandidátům chybí nebo není dobře zvoleno. Třeba Jiří Drahoš reprezentuje slušnost a férovost. To jsou sice šlechetné vlastnosti, ale nemají žádný další obsah. Nedokážu z toho vyčíst, jak se bude Drahoš chovat jak prezident. Navíc slušnost si lidé často vykládají jako slabost, a to není dobrá asociace.

Make America Great Again

Trumpovo heslo z prezidentské kampaně, které říká všechno. Slibuje všem Američanům, že udělá z USA opět velmoc a tomu podřídí všechny další kroky. Podobně silnou myšlenku potřebují mít i kandidáti v České republice.

Pokud to kandidáti myslí vážně, a předpokládám, že ano, musí se přestat vymezovat jen proti Zemanovi, ale i mezi sebou navzájem. Což je samozřejmě těžké, když většina z nich reprezentuje stejné hodnoty. Ale tady přichází na řadu schopnost týmů, kteří stojí za jednotlivými kandidáty. Musí umět vytáhnout takové téma, kterým se „jejich kůň“ jasně odliší a vyprofiluje. Jako Babiš na lithiu.

151008102414-trump-hat-2-780x439
Vypadá to směšně, ale funguje to. Tohle heslo znal v Americe každý. Stejně jako „ANO, bude líp“. Něco podobného se musí objevit i ve volební kampani.

O tom, že na tohle zatím kandidáti nemyslí, svědčí například debata v Seznamu, kde jednotlivý účastníci dostali možnost klást si dotazy. Jiří Drahoš se chopil příležitosti a zeptal se Michala Horáčka, jak dlouho mu trvalo napsat píseň „Levandulová“. Absolutně promarněná příležitost. Možná je to moc brzo v kampani nebo si Jiří Drahoš chce udržet image hodného profesora za každou cenu. Tak jako tak, tohle mu kampaň nevyhraje. Slušnost ještě nikdy voliče nemobilizovala.

Musím říct, že jsem rád za kandidaturu Mirka Topolánka, protože ten na to jde marketingově. Jeho vstup do prezidentské volby může paradoxně pomoct i ostatním kandidátům, protože je vybičuje k nějaké akci, k nějakému stanovisku. Největší chybou by bylo totiž vyčkávat a doufat, že v druhém kole prezidentské volby vyhraje Antizeman. 

Pořád jenom hate

Situace v České republice se vyostřuje. Útok fanoušků Sigmy Olomouc na Afričana v pražské tramvaji a nenávistné komentáře u fotografie prvňáků z Teplic jsou pouze špičkou ledovce. Rozhodně se nejedná o akci několika „pomatených“ jedinců, nad kterou můžeme mávnout rukou, naopak. Jasně to potvrzuje trend zvyšující se xenofobie u části obyvatelstva.

Kdo to odstartoval, už asi nemá cenu opakovat. Ale pro jistotu to udělám, protože zlo je potřeba umět pojmenovat. Byl to Miloš Zeman. Ten celou hysterii kolem uprchlíků rozpoutal, protože jako prezident neměl žádné jiné téma. Je pravda, že Tomio Okamura islámem strašil ještě dřív než Miloš Zeman, ale on sám by jako řadový poslanec nikdy nemohl rozpoutat takovou hysterii. Oba politici vsadili na jednu kartu a zatím jim to vychází.

zeman-kalasnikov
I kdyby se některý z 12 přijatých uprchlíků chtěl radikalizovat, tak nemá šanci.

Ale když se podíváme na uplynulé dva roky, tak zjistíme, že se Zemanovi nikdo nesnažil oponovat, všichni mu spíš vyklidili cestu. Schválně se zamysleme, kdo z českých politiků nás napadne, když se řekne „ochránce lidských práv“? Možná Daniel Herman nebo Karel Schwarzenberg. A to je málo.

A bohužel ani jedna ze zavedených demokratických stran nechtěla situaci uklidnit. Pro některé samozřejmě bylo výhodnější naskočit na proti imigrační náladu, ale zbytek zklamal. Během tohoto období navíc všechny strany připustily velmi nebezpečný precedens, když odmítly migrační kvóty schválé Radou Evrospké unie. Neodmítly tím ale jen kvóty samotné, ale celý demokratický proces v Evropské unii. Ukázaly, že si vlastně můžeme vybírat co se nám hodí a co ne.

Často jsme pak slyšeli, že kvóty nejsou řešením, ale nikdo nepřišel s jiným návrhem. Jistě, v té době bylo jednodušší odmítnout podílet se na řešení, ale teď negativní důsledky vyplývají na povrch. Co by se stalo, kdybychom skutečně přijali těch 1 200 uprchlíků? Nejspíš nic. Naopak, pomohli bychom lidem v nouzi a Česi by zjistili, že ne všichni muslimové jsou teroristé. A navíc by nám určitě by nám nehrozila pokuta od Evropské komise, ale to by určitě neměl být ten hlavní důvod.

3243016_youtube-milan-chovanec-ministr-vnitra-zbrane-divoky-zapad-bezpecnost-v1
Neprojdou! 

Navíc, když se podíváme na výsledek voleb, tak zjistíme, že si tím demokratické strany moc nepomohly. TOP 09, KDU-ČSL, ČSSD kvóty odmítly a ukázaly tak české veřejnosti, že Evropská unie v zásadních otázkách spíš překáží. Když teď chtějí do jádra EU, popřípadě přijetí eura, voliči nemají důvod jim věřit, že je to krok správným směrem. Pokud chceme demokracii a být součastí EU, tak ji musíme umět přijmout i tehdy, když se nám nehodí.

Musíme si uvědomit, že tím červeným hardrem pro určitou skupinu obyvatel nejsou muslimové. Jsou to všichni nějakým způsobem odlišní lidé a migrační krize pomohla naplnit pomyslnou nádobu xenofobie. Pokud přistoupíme na jejich hru a odmítneme muslimy, tak další na řadě budou černoši, pak židi a nakonec třeba gayové. Vietnamce si necháme, protože ti „makaj a nedělaj bordel“.

Věřím, že třeba Bohuslavovi Sobotkovi nejsou lidská práva lhostejná, ale bohužel mu při neustálém boji s Babišem a Zemanem na tuto agendu prostě nezbyly síly. A podobné příklady bychom našli i v dalších stranách. Možná ani samotná média nepovažují diskuzi o lidských právech za důležitou, v předvolebních debatách se o nich téměř nemluvilo.

Nechci říct, že kvóty jsou samospásným migrační krize. Mohli jsme ale svým partnerům v Evropské unii ukázat, že jsme ochotni ke kompromisu a vzájemné solidaritě. My jsme ale řekli ne, nebudeme pomáhat a byli jsme na to hrdí. Všichni politici (s vyjímkou prezidenta Zemana) útok v tramvaji odsoudili, to je sice hezké, ale zároveň by si měli uvědomit, že i oni jsou důvod, proč se xenofobní nálada v České republice rozmohla.

Který Topolánek to bude?

V posledních dnech to vypadá jako kdyby se žádné volby do Poslanecké sněmovny ani nekonaly. Na chvíli všichni přestali řešit Babiše a jeho neschopnost sestavit vládu. Přední stránky internetových serverů i diskuze na sociálních sítích jsou totiž plné nejnovějšího kandidáta na prezidenta – Mirka Topolánka.

Ten svou kandidaturu oznámil až v nejzazším možném termínu. Jestli to byla plánovaná taktika nebo se opravdu spontánně rozhodl, až když viděl tiskovou konferenci dvojice Babiš – Zeman, je teď nepodstatné. Vyšlo mu to dokonale. Česká republika si tak klade otázku, kdo je vlastně Mirek Topolánek v roce 2017?

fb36d26c39ab936a64999e6ef03e_w1254_h836_g48891e421dd211e69966002590604f2e
Kalousek vyjádřil Topolánkovi podporu. Od předsedy TOP 09 je to poměrně zákeřný krok.

Vždyť Mirek Topolánek v sobě nese hned několik protikladů. V nadcházející volbě bude spolu se současným prezidentem nejzkušenejším politikem, ale zároveň se už v ní už sedm let nepohybuje. Dřív si blízký s Milošem Zemanem, v roce 2013 vyjádřil potěšení nad jeho výhrou v prezidentských volbách, jeho poradci Nejedlému byl dokonce na narozeninách, ale teď kandiduje proti současné hlavě státu.

Topolánkovým cílem ale není ani tak odstranit Miloše Zemana, jako spíš připravit Andreje Babiše o největšího spojence. Bez podpory prezidenta nebude šéf ANO moct realizovat své plány tak jednoduše, zejména ve chvíli, kdy nedá dohromady většinu v Poslanecké sněmovně.

Babiš získal největší majetek za vlády ČSSD, s politiky ODS nikdy neměl tak dobré vztahy. Pravděpodobně nejznámější akt nepřátelství mezi Babišem a Topolánkem přišel v roce 2009, kdy vypukla tzv. Toskánská aféra. Na snímcích z Itálie byl Topolánek zachycen s vlivýnimi lobbisty a lidmi z vedení ČEZu. Zveřejnění snímků měl na svědomí bývalý šéf rozvědky Karel Randák, který už v té době úzce spolupracoval s Babišem. Náhoda? Nemyslím si.

Topolánkovi poskytuje rozmanitá minulost spoustu prostoru k manévrování. Může obratně přecházet od role vnitřní (bývalý politik) k roli vnější (nezávislý komentátor), aby se přizpůsobil dané situaci v předvolební kampani. Jde samozřejmě o to, co mu dovolí ostatní kandidáti. Bohužel Drahoš s Horáčkem nepůsobí jako obratní rétoři, jejich silné stránky jsou jinde, a z toho před televizními kamerami může Topolánek těžit.

Podobně to zvládl v minulé prezidentské kampani Miloš Zeman, kterému voliči odpustili všechny kauzy z minulosti (Opoziční smlouva, Olovo, atd.) a přijali ho jako čestního člověka, moudrého důchodce z Vysočiny.

Názory na Topolánka nerozdělují pouze českou společnost, ale i jednotlivé sociální bubliny, což se podle mě ještě žádnému jinému kandidátovi nepovedlo. Horáček s Drahošem se sice od začátku snaží nepůsobit jako „Antizeman“, ale moc se jim nedaří. Pochybuju, že oslovili větší množství Zemanových voličů. Profesor s umělcem jsou obyčejným lidem moc vzdálení, i když se v kampaní snaží vzbudit opačný dojem. Topolánkovi tato role sedí mnohem víc. 

kh-horacek-charita10_denik-630
Miliardář Mgr. Michal Horáček PhD. si rozumí s řadovými občany. Věříte mu to?

Takže má Topolánek šanci? Určitě. Drahoš s Horáčkem jsou pravděpodobně zaskočeni, s tímto nepočítali. Dlouho to vypadalo, že by jim sázka na nepolickou image mohla vyjít. Teď se však budou muset najít recept proti jinému, silnému soupeři. Dokáží na to zaregovat? Z prvních vyjádření mám pocit, že ne. Topolánek navíc v mnoha lidech vyvovlal naději, že může přetáhnout voliče od současného prezidenta, a tím pádem ho i porazit. Už tato samotná myšlenka je lákává. Lidé totiž budou volit kohokoliv, kdo bude mít proti Zemanovi alespoň teoretickou šanci. 

Ministerstvo nevyužitých příležitostí

Už jsme si tak nějak zvykli, že se na školství zapomíná. Učitelé dostanou vždycky přidáno až po všech ostatních, post ministra školství se obsazuje jako poslední a většinou nevydrží ani celé volební období.

Tentokrát se zdálo, že by to mohlo být jiné. Před volbami se rozjela diskuze o nízkých platech učitelů a snad všechny strany měly v programu příslib jejich navýšení. Jenže pak samotná vládní koalice odsouhlasila, že přidá všem státním zaměstnancům (včetně učitelů) a celá diskuze utichla.

Snímek obrazovky 2017-10-31 v 12.54.55
Platy učitelů v porovnání s průměrným platem ostatních absolventů VŠ. Po přidání možná předstihneme Slovensko. Co víc si přát? Zdroj: irozhlas.cz

Jakoby se mávnutím kouzelného projevu vyřešily všechny problémy, které školství trápí a toto téma se už v předvolebních debatách prakticky neobjevilo. Mnohem víc prostoru dostaly například uprchlické kvóty (které všechny strany už dřív odmítly) nebo referendum o EU (které nechce nikdo kromě KSČM a SPD).

Jenže ty problémy samozřejmě nezmizely. Povolání učitele se dnes netěší takové prestiži jako dřív, platy budou i po navýšení stále nízké, inkluze pořád drahá a neefektivní. To jsou věci, které by měl ministr školství řešit. Nezbývá než doufat, že příští šéf resortu nebude například bývalý vězeňský psycholog nebo právník, který má se školstvím minimální zkušenosti.

2737140_inkluze-josef-dobes-katerina-valachova-v2
Právnička a vězeňský psycholog. Tohle už prosím ne. Zdroj: Blesk.cz

Nicméně si myslím, že politici dělají obrovskou chybu, když Ministerstvo školství podceňují a nebojují o něj. Vždyť lidí, kteří ve školství pracují, jsou stovky tisíc a další více než milion do školy chodí, z toho velká část samozřejmě nemůže volit, ale mohou jejich rodiče. To znamená, že ministr školství ovlivňuje (každodenní) život obrovské mase lidí. Nebude to jednoduchá práce, chce to doopravdy silnou osobnost, která bude za učitele bojovat. Nejlépe někoho, kdo se ve školství (ve škole) aktivě pohyboval.

Opět se dostávám k osobě Václava Klause mladšího, kterého jako politika a člověka nemám rád. Ale předchozí podmínky splňuje. Věřím, že kdyby si on vzal na starost Ministerstvo školství, dokázal by z něj ukrytý potenciál vytěžit. Přestože mnoho učitelů nebude souhlasit s jeho přístupem ke vzdělávání, ostatní budou rádi, že je v čele resortu odborník a „jeden z nich“.

Chápu, že znalci na školství nerostou na stromě. Každá strana má odborníka na finance, spravedlnost, vnitro, tak proč ne na vzdělávání? Možná jsou právníci, ekonomové a podobní prostě víc průbojní než učitelé, takže je pro ně přirozenější jít do politiky.

Nedostatek odborníků na školství není pro politické strany omluva. Potřebujeme kvalitní školství, stejně jako potřebujeme zdravé státní finance. Proto strany nemohou se založenýma rukama čekat a doufat, že se jim někdo takový přihlásí. Musí umět ty správné lidi vytipovat a dostat je do aktivní politiky. Jinak se naše školství nikam nepohne.

Nejlépe se to demonstruje na hnutí ANO, které už několik měsíců vědělo, že bude sestavovat vládu a stejně si na školství nikoho nepřipravilo. Jediná výraznější osobnost reprezentující školství, Jiří Zlatuška (bývalý rektor Masarykovy univerzity), už v posledních volbách nekandidoval. Očividně to ale nebylo z jeho hlavy.

O tom, že školství je v Babišových prioritách až na poslední místě hovoří jasně jeho povolební výzva, ve které hledá odborníky na školství, kulturu, průmysl a obranu. Tedy na ministerstva, která se vždy obsazují jako poslední. Kromě obrany, kterou už asi nechce dělat Stropnický.

3209427_jiri-zlatuska-profesor-v1
Konec Jiřího Zlatušky na první pohled nedává smysl. Možná se ho nepodařilo zpracovat stejně jako Stropnického, Pelikána nebo Jermanovou, kteří Babišovi odkývou úplně všechno. Zdroj: Blesk.cz

Vypadá to, že si Babiš po volbách alespoň trochu uvědomil, že jeho perfektně namazaný PR stroj jménem ANO má v oblasti školství trhlinu a na pozici ministra chtěl získat Mikuláše Beka, rektora už jednou zmíněné Masarykovi univerzity a jednu z nejvýraznějších osobností českého školství. Ten to ale prakticky okamžitě odmítl.

Dá se očekávat, že i další potenciální ministři do Babišovy vlády budou zvučná jména, která budou vynahrazovat nepřipravenost hnutí ANO na oblast školství. Jedním z kandidátů by tak mohl být například Ondřej Šteffl, zakladatel a ředitel SCIO.

České školství potřebuje někoho s vizí, jinak budeme neustále přešlapovat na místě, učitelé budou špatně placení, vysoké školy budou podfinancované a ministerstvo školství se bude obsazovat spolu s kulturou jako poslední. Mimochodem, pokud už nechceme být montovnou Evropy, tak kde jinde, než u vzdělání, bychom měli začít.

Výzvy pro (vlastní) dobrý pocit

Volby do Poslanecké sněmovny (a volby v České republice obecně) dlouhodobě provází nízká účast. Už jsme si tak nějak zvykli, že více než třetinu voličů prostě nezajímá, kdo jim bude vládnout. Ale nebylo tomu tak vždy. Když se podíváme na vývoj účasti v v předchozích letech, tak zjistíme, že obrovský pokles přišel mezi roky 1998 a 2002. Lze se tedy domnívat, že za obrovským propadem důvěry v politiku stojí opoziční smlouva, kterou spolu uzavřeli Miloš Zeman a Václav Klaus.

641083-gallery1-91cig
Lidi k volbám nechodí. Čí je to chyba? Zdroj: Novinky.cz

Před volbami jsme z úst mnoha politiků slyšeli, že jde o volby zásadní, zlomové a nejdůležitější v novodobých dějinách České republiky. Říkali to všichni. Nehlasitější byla TOP 09, která vyzývala k volbě demokratických stran, které by pak po volbách měly vytvořit velkou koalici proti Babišovi. Stejně tak hnutí ANO nechtělo utrpět hubené vítězství, ale chtělo stát dominantní silou, kterou nebude možné přehlížet.

Přijde mi to od politiků nedůstojné a vlastně i nefér. Strany by měly dělat takovou politiku, aby lidem připadalo samozřejmě k volbám přijít. A tím se dostáváme k tomu, kdo vlastně může za nízkou volební účast? Samozřejmě, že politici. Ti totiž nedokáží vytvořit takovou nabídku, která by těch 40 % lidí oslovila. Už v předchozím příspěvku jsem kritizoval to, že se strany zaměřili spíše na rozhodnuté voliče a přetahovali se o ně.

V reportáži po volbách pak řekl jeden z dotázaných, že nešel k volbám, protože „auto bude mít pořád jeden volant a čtyři kola“. Bylo by chybou zpochybňovat jeho inteligenci nebo občanskou angažovanost. On prostě volby vnímá tak, že stejně nic neovlivní. Je to vizitka našich politiků, kteří nedokáží vysvětlit, proč jsou volby důležité. 

Stejně jako se nesmíme dívat skrz prsty na nevoliče, měli bychom opustit premisu, že pouze hlupáci mohou volit Okamuru a Babiše. Sice je to pro nás zjednodušením a máme na koho výsledek voleb hodit, ale společné diskuzi to nějak nepomáhá. A hlavně to není pravda. Navíc s tímto přístupem se bude podobný výsledek v dalších volbách opakovat.

To, že tyto volby byly důležité, si uvědomovali i lidi, kteří bězně stojí mimo politiku. A tak začali vznikat výzvy, apely a naléhavá videa, která nám všem radila „běžte volit“. Na jeden z těchto počinů se můžete podívat tady:

Pořád nechápu, kde se bere ta chiméra, že mladé zajímá JENOM sex, a proto, když chci mít jejich pozornost, musím používat dvojsmysly. Této myšlenky se držel i Dominik Feri s videem „Volby nejsou sexy“, které bylo svým zpracováním mnohem lepší a kromě prvoplánového „první volby = první sex“, se objevily i celkem vtipné narážky. Nicméně Dominik Feri se za něj později omluvil.

Podobnou iniciativu před volbami udělal i spolek „Kroužkujme osobnosti“, kdy populární osobnosti řekli „běžte k volbám, protože voliči Babiše a Okamury půjdou“ tisíckrát jinak. Upřímně netuším, na koho to mělo být cíleno. Pokud jsem už rozhodnutý, že volit půjdu, tak mi spíš vadí, když se mi někdo snaží takto hloupě radit. A naopak, když neplánuju jít volit, tak mě tohle nepřesvědčí, protože mi politika prostě nic neříká.

Samozřejmě nikomu nezakazuji, aby se snažil ovlivnit veřejné mínění nebo způsob uvažování lidí. Jen si myslím, že nestačí natočit video, které stejně uvidí pouze sociální bublina (taky to spojení nesnáším), která už se o politiku stejně zajímá. O tom, že tento způsob výzev nefunguje, svědčí hlavně fakt, že účast nebyla výrazně vyšší než u posledních voleb.

Všechny tyto snahy pak vyznívají podobně jako prohlášení skupiny osobností ke kauze „Brady“ v Show Jana Krause. Úmysl možná šlechetný, ale samotné provedení žalostné. Prezidentům mluvčí Ovčáček později prohlásil, že to klidně mohli v televizi pustit celé a nikoliv jen setříhanou verzi. Moc dobře věděl proč. Z celé situace vyšel nakonec lépe Miloš Zeman, který u svých voličů potvrdil pozici lidového prezidenta, proti kterému se vzbouřila ona „pražská kavárna“. A i předvolební apely mohou mít opačný efekt než jejich tvůrci zamýšleli.

Ale jde to udělat i jinak. Líbil se mi například Zdeněk Svěrák s Jaroslavem Uhlířem, kteří v rozhovoru pro DVTV řekli, že dají hlas hnutí STAN. Navíc, jak později přiznal Jan Farský, volební lídr STAN, taková podpora pomůže nejen ve volbách samotných, ale i psychicky celé straně. Takže když už podpora, tak nejlépe konkrétní a autentická.

Takže jak to udělat? Být aktivní během celých čtyřech let, dávat lidem průběžně najevo, že je politika důležitá a jít příkladem. Potom nebudeme muset dva dny před volbami na lidi apelovat, aby k volbám přišli. Přijdou i bez toho, protože budou vědět, že to má smysl.